K metropoli kraje ::
odstavec
133
Jindy naše pouť směřovala ke Kuglvaidu. Kvetoucí parnasie v lukách za Brlohem nasvědčují horské poloze, ale třešňové aleje, pro zdejší okolí příznačné, jsou svědectvím vhodných tepelných podmínek pro jejich růst. Zdejší krajina, uzavřená pásem vrchů proti drsným severním větrům, je jistě příznivá sadařství i zemědělství. Červené jeřabiny nad dozrávajícími ovsy dovedly nás k luční pěšině, při níž se stříbřila hláď malého rybníčku, v níž se tměl odraz zamyšlené smrčiny a břehy se červenaly rozkvetlým kyprejem, rosa jiskřila v travách tak sytě zelených a tak čistých, jako by je tu příroda připravila pro tance rusálčí. Stmívavý stín jedlí a tmavě zelené ticho dřímají nad kamennými zbytky hradu Kuglvaidu, který byl za Oldřicha z Rožmberka dobyt královským vojskem a proměněn v rozvaliny. Jen osmihvězdí listů mařinky vonné a její bílý květ napovídají příběhy o hradních pannách, modré zvonky na skále neslyšně vyzvánějí k jejich rozjímavým samotám a suché bukové listí probouzí náš krok k unikavé rozpomínce na doby, kdy se tu rozléhal třesk zbroje a za cimbuřím procházela stráž. Hledáte-li krajinu zelenou a tichou, navštivte tento pozapomenutý kout. Jsou zde svažité pastviny mezi osamělými duby a smrky se stády strakatých krav, jsou zde lesy laděné do černě a indiga, překvapí vás tu žlutý terč mléče v zeleném ovse stejně jako čistec bahenní, kvetoucí na houpavém mokřadle.
Kuglvaid
