• 
• 
• 
• 

epitaf

Reference

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 8

  Čtrnácté století ustálilo půdorys města, rozloženého při staré obchodní cestě na levém břehu Volyňky, které nebylo nikdy opevněno, majíc po celý středověk jen brány, uzavírající náměstí v noční čas nebo v době válečného nebezpečenství. Přirozené hrazení tvořily těsně semknuté domy a zahradní ohrady většinou zemědělského obyvatelstva, které kromě polarení se zaméstnávalo chovem ovec, pro nějž bylo v nejbližším okolí sdostatek rozlehlých pastvin. Hojnost domácí vlny dala vznik soukenickým dílnám a ze všech cechů byl právě soukenický nejpočetnejší řemeslnickou složkou města. Volyně byla nejprve zbožím královským, později se dostala pod vládu knězské berly, kde se poddaným žilo nejlehčeji. Gotika dala městu farní chrám s křížovou klenbou presbyteria a pozdější síťovou v lodi, renesance přidala sličné průčelí šlechtických domů, zdobených sgraffitovým rejsováním, z nichž zůstal do dnešní doby jen rathaus, nejtypičtější stavba volyňská. Několik portálů a stavba residence na jižní straně náměstí, toť vše, co zbylo ze staré krásy města po velikém požáru, který je postihl v.minulém století. Z chrás mového interiéru je nejzajímavější obraz hlavního oltáře Všech svatých, nax malovaný vynikajícím malířem z okruhu Skřetova. Epitaf krejčího Pavla Dleska z roku 1581, zasazený do kostelní zdi, v svém rustikalisovaném tvaru ukazuje místní kamenickou práci, jíž nemůžeme upřít kus líbeznosti. Pod krucifixem klečí na jedné straně sám mistr se svými čtyřmi syny a proti němu manželka s pěti dcerami. Bývaly jistě početné řemeslnické rodiny volyňské, žijící zde v šestnáctém století...

• Prácheň :: odstavec 41

  Vejděte kteroukoliv z bran, ale jistě vám v paměti nejvíce utkví Pražská, na jedné straně s namalovaným městským znakem a druhou stranou obrácená do města s postavami Kristova ukřižování. V uličkách překvapí mnohý dům gotickým portálem, i kostel je krásná gotika a v klášterním chrámu školských sester je zachován renesanční epitaf Půty Švihovského, tolik pobuřující mravní cit ctihodných panen. Kameník musel provésti na kamenném rytíři vyžádanou kastraci, aby nebylo svodu ani rušení z meditací a modliteb. Nevím sám, proč zámeckou sochu Neptuna překřtili tady na Nemodlenku a proč se venkované posmívají horaždovickým měšťanům slovem "třepáci". Tito řemeslníci a rolníci vybudováli zde před lety krásnou muzikantskou tradici, z níž vyrostl i Otakar Ševčík, zdejší rodák a učitel houslistů světového jména.

• Strakonice :: odstavec 19

  I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, pod nimi se rozsadil starý můstek, jakoby vyňatý z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným nápisem - tucha pověsti. I onu zveršoval mladý Čelakovský pod názvem "Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do vln Otavy.

• Krajinou básníkovou :: odstavec 91

  K posledním věcem člověka nabádavě ukazují starožitné kyvadlové hodiny, jejichž nápis si dobře pamatuj! - Nad ciferníkem si pozorně přečti ničím nezviklatelnou moudrost: "Pomni, že jedna z nich je tvoje poslední." Mohutný meč vedle zavěšený přesvědčivě potvrzuje, že rebelantským poddaným viselo nad hlavou skutečně jenom na vlásku toto symbolické znamení Damoklovo, sotva překročili tento chmurný práh. Olověná destička, kterou před časem nalezli pod kostelem v hrobce, je jistě jedinečným epitafem. Nebožtík ještě zaživa si jej sám složil:

• Obděnická pouť :: odstavec 40

  Tento skrblík a strohý kalkulant, a zase tvůrčí umělec ve svém oboru, muž neobyčejné představivosti, bez níž si nedovedeme vysvětlit smělost a mnohost jeho díla, kterým předstihl svou dobu, měli chvíle jasnozření a citlivosti takřka básnické. Jeho meditace nepostrádají pokory a hluboké lidské moudrosti, přisoudíme-li mu text vlastního epitafu v Obděnicích. Ve všech těchto rysech cuká pod jemnějším hmatem cosi bolavě lidského, co nám van času odnáší ze ztuhlé posmrtné masky. A přece zcela určitě tato tvář kdysi žila umocněným a složitým životem vnitřním, plným rozporů a překvapení.

• Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 55

  Sám pro sebe věřím ústní tradici, která dochovala zprávu, že autorem tohoto zbožného epitafu je archivář František Teplý, jeden z nejdůvěrnějších přátel Baarových. Baar mu prý ještě zaživa napsal oplátkou jiný náhrobní nápis, který si můžeme přečíst na malenickém hřbitůvku. Oba psávali hlavně zamlada příležitostné verše a jejich vzájemnou spolupráci můžeme sledovat v některých kapitolách o Janu Cimburovi i v společné monografii Klenčí, městečko na Chodsku. Na stránkách Baarova památníku nám pan archivář mnohé z tohoto vztahu naznačil v přátelském vzpomínání, výstižně nazvaném Jak jsme se sbratřili s J. S. Baarem. Výraz "sbratřili" má v tomto případě hlubší význam i závažnost.

• Prácheň :: odstavce 24, 60

  Vejděte kteroukoliv z bran, ale jistě vám v paměti nejvíce utkví Pražská, na jedné straně s namalovaným městským znakem a druhou stranou obrácená do města s postavami Kristova Ukřižování. V uličkách překvapí mnohý dům gotickým portálem, i kostel je krásná gotika a v klášterním chrámu školských sester je zachován renesanční epitaf Puty Švihovského, tolik pobuřující mravní cit ctihodných panen. Kameník musel provésti na kamenném rytíři vyžádanou kastraci, aby nebylo svodu ani rušení z meditací a modliteb. Nevím sám, proč zámeckou sochu Neptuna překřtili tady na Nemodlenku a proč se venkované posmívají horažďovickým měšťanům slovem "třepáci". Tito řemeslníci a rolníci vybudovali zde před lety krásnou muzikantskou tradici, z níž vyrostl i Otakar Ševčík — a to byl přece houslista světového jména. Toužíte-li po dvanácti stříbrných soškách apoštolů, můžete si je vykopati buď na vrchu Svatu, na zámku Střele, nebo na Zdouni, máte na vybranou. A neopomeňte se podívati pod Svatem na lázně svaté Anny, jejichž voda je léčivá a chcete-li se jíti podívat na pouť i k jiným kapličkám, svaté Anně zasvěceným, jsou ještě v Břežanech a Kraselově. Tam můžete spatřiti i tajemnou truhlu, která předpovídala smrt pánům Dlouhoveským.

  ...

  I tato skrytá tvář má něco z kraje: baladičnost a mythus. "Kátoucká" hora není daleko a tam cítíme obojí. Pravěké spečené valy strmí nad tuhovými doly, starý můstek jakoby z Alšova "Rukopisu zelenohorského", kamenný epitaf s nečitelným písmem — tucha pověsti. A tu zveršoval mladý čelakovský pod názvem " Svatební den". Ludmila, dcera rytíře Zicha, pána na Střele, se vdávala za neznámého rytíře, kterým nebyl nikdo jiný, než sám satanáš. Jejich dramatická svatební jízda skončila tragicky skokem splašených koní i s kočárem do Otaviných vln. "Ples čarodějnic" je umístěn na Boubín, "Píseň při draní" je z této končiny a "Vodníka" můžeme docela dobře hledati v některém ze zdejších rybníků. Zcela určitě patří na Strakonicko i sčeský sedlák, vychytralý ptáček, který "strčí urozenost s rozumem do kapsy" a jen Strakoničan mohl nakresliti obrázek "radostného cestování" s tímto kousavým humorem: