starček

Reference

Hlasy domova :: odstavec 61
Kromě bývalých lázní a domů očíslovaných římskými číslicemi zůstává vzpomínkou na židovskou minulost Kasejovic starý hřbitov "Na stráži". Kamenné náhrobky šednou lišejníkem, pod thujemi na hrobech rozkvétá vřes, z puklé zídky se ozývá cvrček, vánek zachvívá květy zvonků, starčků a chrastavce, za oranicemi se zamýšlí zamlžený kraj. V jemném odstínění siluet tušíš za zídkou Oujezdo, za vlnou lesa Předmíř, Zamlýní s leskem rybníků, hladinu rybníka Metelského a za ním vzadu obrys Třemšína. Stará obřadní síň je proměněna v stodolu, z vlaštovčího hnízda vzlétla kmitavá křídla vlaštovek. K tetě Gottliebové, jejíž manžel měl v Kasejovicích vetešnický krámek, jezdíval z Prahy její synovec Emil Orlik, pozdější slavný malíř a ředitel umělecko-průmyslové školy berlínské. Místní tradice vypráví, že tu v hospodě "Na staré Vrčeni" kreslíval sousedům obrázky.
Na Vodňansku :: odstavec 39
Vyjděme z lesního stínu do volného kraje, kde v lukách voní starček a toten, nebe má barvu štičího hřbetu, plaché světlo klouže po klasech zrajících žit a šelestících ovsů, zatímco kolem dokola vom těžká ornice i sytá zeleň trav.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 47
Vzpomínám na toulky touto krajinou mezi loukami, močály a borovými lesíky v jednom prosvítavém srpnovém jitru, kdy proti slunci svítila rosa a v mokrých příkopech kvetla bílá řeřišnice potoční a červivec, třasaviska byla plná klikvy, rojovníků a vlochyně, podzimkový čas už přivolávaly vřesy, parnasie a starčky, mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a na zrajících ovsech se leskly v síti babího léta přečisté stříbřité krůpěje. Vzduch voněl vodou, zemí a tesknotou...
Krajina mýtu :: odstavec 38
U řeky Malše se potápí pod hladinu podivný pták skorec a mořská vlaštovka míří někam nad šípatky trocnovských rybníčků. Kvetly už v lukách parnasie, tu a tam se zamodraly hořce, vítr roznášel semínka odkvetlých arnik, i tučnice na mokřadle se už rozloučila s létem, když jsem pod dramatickými mračny obcházel krajinu kolem Ostrolovského Újezda za větrného dne, kdy hučelo v dubech a temně modrá zdvižená vlna Novohradských hor zdála se být na dosah ruky. Těžké, namoklé oranice se temně táhly k obzoru, mezi lesy žloudy už louky plné ostřice a starčků, a chalupy se odrážely ostrou svítivou bělí od lesních černav. Na březích Stropnice šedly rozstřílené bunkry, olšiny byly temnější než jindy, z vody válo chladem.
Bechyně :: odstavec 4
Jindy jsem se blížil Bechyni z Blat, v čase, kdy už kvete otavní květena jako světlík, starčky a chrpa čekánek. Od Svinek jsem šel mezi rybníky, nad nimiž nízko poletovaly vlaštovky, u cesty dokvétaly kručinky a v lesním stínu zbyla jen vzpomínka na kvetoucí kokořík. U rybníka Rytíře jsem ještě zastihl poslední pozdravy letního koupání v přečisté vodě, která i v nejparnějších červencových dnech si uchovává chlad lesních pramenů, vtékajících že všech stran do jeho protáhlé, stinné hladiny. Malá branka u hájovny, kde ještě stojí starodávná dřevěná pumpa s táhlem, vede už do černické obory, z jejíhož chladivého stínu vyjdete u Sudoměřic.
Na Soběslavská blata :: odstavec 1
Tiše, tichounce kráčí Lužnice mezí olšinami a vrbovím, sotva se trochu zamyslí, proměňuje se v tůň plnou stulíků nebo v nahou dívku, jejíž pohozený šat, ještě teplý, navoní kyprej, starčky a trávnička, nejvíc však zkrásní, když v dálce zapadá do par nad lesy červené slunce a dětské hlasy ladí šero do modři tak jemné, jaká bývá jen na borůvkách v nejvzdálenějším koutu paseky. Ráno bývá umyta do růžová a voní keříčkem spirey; její hladina se leskne v rosách luk, za nimiž je do obzoru stříbrně dýchnuta silueta soběslavské věže.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 95
Silnice od Domažlic k Újezdu je zpočátku lemována alejí jasanů a akátů až k Psímu rybníčku, v jehož hladině se tmí hnědavý stín olší, na březích rudne kyprej a ostrůvky se bělají voňavými květy tužebníku. Bylo právě po bouřce, když jsem tu procházel. Ostrá vůně trav stoupala z mokrých luk, pcháče, starčky a komonice prostřely do ticha své vydychnutí, z pole těžce vzlétlo hnědavé koroptví hejno a za sytě zeleným lánem polehlé pšenice se zatměl nad Havlovicemi lesnatý hřbet Dmoutu. Myslil jsem na pana ředitele Václava Melzera, mykologa a kreslíře, znalce našich holubinek, s kterým jsem se v svých chlapeckých letech setkal na jednom houbařském kursu v svém rodišti. Právě na Dmoutu objevil zvláštní odrůdu muchomůrky tygrované, jejíž jedovaté sestry nalezly domov i v zahradě domažlické hájenské školy.