• 
• 
• 
• 

páter

Reference

• Hlasy domova :: odstavce 7, 25

  Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekem oseleckém zámku u svého překladatele barona Viktora Boss-Waldecka, kde před ním byli hosty Mánesové a kam později zajíždíval básník J. V. Sládek i členové Českého kvarteta. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu páterem Aloisem Majerem a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zadíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra umístěná na průčelí kostelní zdi upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov, ale snad vrtkavost, snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvétající lipou sešel schodištěm k zámku.

  ...

  Když Kopecká vyčerpala svůj repertoár a odjela na jinou štaci, malíři se vypravili do okolí; navštívili Blatnou, jejíž zámek Kašparovi učaroval, i do Strakonic si zajeli a všude bylo co okukovat, co obdivovat. Lolek sblížil nedružného Kašpara i s klášterním převorem páterem Aloisem Majerem, kterého nakreslil u oblíbeného gramofonu, právě vyhrávajícího úryvek z nějaké operety: Küssen ist keine Sünd...

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 34

  Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.

• Vlachovo Březí :: odstavec 8

  Duší předobrou byl "páter Radost" z Klostermannova románu "Ecce homo", který ze štekeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost - tímto "přezděvem" si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl věru hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan mel k smrti rád rapé a "ten boží truňk". Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho "radost ze života". Posílávala mu kaplany, vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světce, že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. - Ted se jistě raduje někde v ráji se svými stolovníky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představit tváře zchmuřené a asketické.

• K metropoli kraje :: odstavce 9, 81

  Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...

  ...

  Železná dráha. - Tato technická znamenitost a zároveň průbojný čin své doby se zrodila v hlavě Franze Josepha Gerstnera, synka chudého chomutovského řemenáře, jehož učitelem matematiky na pražské universitě byl páter Stanislav Vydra, známý z Jiráskova Věka pod přiléhavým epitetem "cordatus Bohemus".

• Sluneční poutník :: odstavce 32, 36

  A kdo by vzpomněl na probuzeneckého faráře, který si zničil život jednou památnou řečí ve Slovanské lípě, pronesenou v Českých Budějovicích bouřlivého roku osmačtyřicátého. Bezmála čtyřiadvacet let prožil páter Antonín Krejčí v tomto kulturním vyhnanství pod dozorem četníků a za neutěšeného stavu hmotného. S jakou asi radostí přivítal na své farce vzácného přítele Karla Jaromíra Jaromíra Erbena, archiváře a slovutného básníka, když přijel naposled na Chodsko o svátku svaté Anny roku 1868 po svém moskevském zájezdu na Slovanskou národopisnou výstavu.

  ...

  Jak by byl asi páter Krejčí přivítal v svém chudém domově tohoto zvláštního poutníka, který byl zvyklý chůzi na parketách zámeckých komnat jako rozený aristokrat, ale jeho čeština byla výrazově chudá a toporná až k pláči. Jak přesně a odstíněně se dovedl vyjádřit jazykem, kterému se naučil v pražských školách, tehdy německých - on, který první vyjádřil kmenový charakter našeho lidu a českému umění naznačil cestu k slovanskému východu. Jak rozdílný byl vnitřní svět tohoto nejspanilejšího ducha, jakého kdy mělo naše umění, od trudné existence českého faráře v tomto německém Vystrkově...

• Hlasy domova :: odstavec 5

  Překvapila mne busta Alšovy hlavy v místnosti klášterní hovorny - opravdu překvapila, ne bez dojetí. Nevím, byl-li zdejším hostem také Jaroslav Vrchlický, pobývající v nedalekém oseleckém zámku u svého překladatele, barona Viktora Boss-Waldecka. Tento samotářský, podivínský šlechtic byl v přátelských stycích s převorem řádu, Páterem Aloisem Majerem, a odevzdal mu několik opisů přeložených básní knížete české poesie. Ostatně jsem jist, že Vrchlický se jistě víckrát zádíval s vrchu Svaté Markéty na tento líbezný kraj. Mosaika Viktora Foerstra, umístěná na průčelí kostelní zdi, upozorňuje na další kulturní styky se zdejším konventem. I básník Jakub Deml chtěl zde nalézti domov — ale snad vrtkavost — snad jiné příčiny zmařily tento plán. Rozloučil jsem se s barokní kamennou Madonou na rajském dvoře, vonícím heřmánkem i pelyňkem, a pod odkvětající lipou sešel schodištěm k zámku.