K metropoli kraje ::
odstavec
11
Nejkrásnější návštěva Lhenic byla by jisté za dnů pozdního jara, kdy pod modrými nebesy vánek roznáší vůni rozkvetlých třešní, jejichž bílou nádheru nelze ani vyzpívat, ani vymalovat. My jsme tam však přišli až po svatojakubské pouti, která je jistě jednou z nejslavnějších v celých jižních Čechách. Po celé tři dny se tu tančí ve všech hospodách, městečko je plné hudby a veselí, i hřmotná střelba z moždířů se rozléhá do všech stran. Běda poutníku, neznalému těchto lhenických zvyklostí, přijde-li sem těsně po těchto pouťových dnech: ani kůrčičku chleba tu nesežene a napít se může jenom vody. Zeptá-li se na Netolice, uslyší, že i vítr, vanoucí od Netolic, nepřináší nic dobrého. Rovněž jsem se nedověděl, proč netoličtí sousedé jsou od Lhenických nazýváni "fraci". Netoličtí jim zase na oplátku přezdívají "peckáři". To, co tvrdí o dvou lhenických sochách, představujících Karla IV. a svatého Vojtěcha, netroufám si vůbec ani vyslovit. Sochy stojí proti sobě se zdviženými pravicemi, dotvrzujícími dialog, který by zněl příliš zlomyslně, kdyby jej opakoval někdo cizí.