Šumava méně známáŠumava méně známá

Přes tři sta hektarů štěpnic, vysazených v okolí Zelené Lhoty, činí z této krajiny ovocnou komoru Klatovska. Zdejší druhy jablek a švestek jsou známy široko daleko svou jakostí, a zdejším sadarům se podařilo vypěstovat i zvláštní druh ořechů, hojně vyhledávaných. Nepřišel jsem si do této vesnice rozhojnit pomologické znalosti, ani si nakreslit terén, než jej podstatně změní stavba přehrady, jejíž nádrž má Plzeňským zajistit dostatek dobré pitné vody. Byla to především jedna vzpomínka na malíře, jehož obrazy mám rád, která mne přivedla do těchto končin.

Těsně před druhou světovou válkou se usídlil v zdejší české škole malíř Bořivoj Žufan, který tu byl hostem u pana řídícího se svou sestrou Libuší, profesorkou domažlického gymnasia. S nimi tu bydlil malíř František Michl, Žufanův spolužák ze speciálky profesora Otakara Nejedlého na pražské akademii a blízký příbuzný hostitelské učitelské rodiny. Podle umělcových vzpomínek nebylo už soužití obou národností v obci zdaleka tak poklidné jako v dřívějších dobách. Štvavé henleinovské schůze vykonaly své neblahé dílo i tady. Malíři však pilně pracovali. Bořivoj Žufan se zvláštním zaujetím zde namaloval několik motivů, které byly vystaveny na jeho posmrtné výstavě v pražském Mánesu. Barevnou svěžestí působí podnes námět zdejšího kostelíka svatého Wolfganga, malovaný z dvorku školy, i skupina žen u vody, nebo sestřin portrét s červenými bačkůrkami a pozadím letní krajiny. Zvláštní sugesci vyvolává obraz dětského pohřbu s knězem a družičkami, který zahlédl z okna školy, stejně jako skupina tří ztemnělých postav u stolu při večerním světle. Typická umrlčí prkna, ještě nedávno tak hojná na celé Šumavě, stala se malíři důvodem k vyjádření naléhavější citové atmosféry než pouhé zobrazení šumavského folklóru. Sestřina vzpomínka nám vyvolává jeden pozdní večerní návrat z malování a umělcovo zastavení v zešeřelé krajině před těmito zvláštními památníky mrtvým. Začal před nimi horečně malovat nezvykle temný obraz, v němž do popředí umístil klečící ženskou postavu jako předvídavou nápověd chvil tak smutných pro nás všechny. Kdykoliv se před tímto obrazem zastavím v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, zabuší mi prudčeji srdce... Při cestě ze vsi k nádražíčku zaujmou poutníka dřevěná stavení mezi rašícími třešněmi, dále pahorek s osikami, jejichž mladé listí je rozechvíváno nejslabším poryvem vánku, a nad nádražím supící vrtačka na stlačený vzduch, kterou lámali kámen pro navážku přehradní hráze. Tato místa mi připomněla jednu povídku Karla Klostermanna z knihy Urvané listí, jejíž název V tísni už sám napovídá děj.

Pepík, nemanželský synek děvečky z osamělého velkého statku, se zamiloval do železnice, která jej přímo fascinovala. Přibíhal k trati nezván, bez vyzvání přikládal ruce k dílu, kde toho viděl potřebu, poslíčkoval, až si svou pílí vymohl místo mezi skutečnými dělníky na vrchní stavbě. Všechno jeho konání provázely důvtip a spolehlivost, každou novou práci považoval za vyznamenání. Když po vojně dostal prozatímní místo hradlaře v strážním domku u Zelené Lhoty a mohl se oženit s Lížou, dcerou mohovitého sedláka a chlebodárce své matky, o kterou se sedm let ucházel, zdálo se mu, že dosáhl vrcholu svého štěstí a nic už nemůže narušit poklidný chod jeho dalšího života. Přízeň štěstěny však bývá vrtkavá. Když požádal pány z plzeňského ředitelství drah, aby mu udělili toto místo definitivně, vyzvali jej, aby předložil vysvědčení o skončené docházce celé obecné školy, jak neúprosně předpisoval zákon. Kde je vzít, když v žádném školním výkazu nebylo zapsáno jeho jméno a zkoušky se obával jako pekelného ohně ? Už tenkrát měli určití lidé trápení se zvýšením kvalifikace, kterou nepotřebovali k práci, konané dosud fortelně a s láskou. Inu, svět se přece jen tolik nezměnil, jak se zdá —

Pod hrází ujížděl vláček k Hamru, za zastávkou před Špičákem vždycky zmizí v tmě tunelu, který tu zbudovali italští dělníci za velmi těžkých podmínek a mnozí z nich se už nevrátili domů. Dlouho se vyprávělo v zdejším okolí, že tunel byl zbudován na jejich kostech. Možná, že Nerudovi Trháni, próza, do níž básník promítl s důvěrnou znalostí a porozuměním život těchto dělníků, byla podnícena tehdejším jeho pobytem na Špičáku a bezprostředním stykem s jejich zcela odlišným prostředím. Snad... Než jsem domyslil všechny tyto časové souvislosti a lidské osudy, kamenitá cesta na Prenet začínala být strmější, nutila k častějším zastávkám, při nichž se vystřídalo brusinčí pod břízami s borůvčím mezi rašícími doubky a zrak okoušel všechny odstíny zeleně pod stříbřitým nebem. Posmutnělá je zeleň smrkových větví, smrákavě melancholickou zeleň vydychuje mech, rašící zeleň lip a buků má barvu naděje, a mladé Ústí šťavelu připomíná rosničku, jedinou ze žab, kterou naše dětství hýčkalo důvěřivě v hnízdě dlaní. A všechny tyto zelenavé odstíny ladila šed, potemnělá šed lišejníků na kmenech, zvlhlá šed kamenů i stříbřitá šed nebes v náhlém podmraku ve zvláštní jemné akordy, že jsem musil vzpomenout na údiv malířů barbizonské školy a jejich živelnou radost z malování, když poprvé postavili malířský stojan pod širé nebe... Družičkové průvody břízek a oranžově hnědé pupeny buků rozjasňovaly den, najednou zmlkly prameny a v tichu zesiloval ptačí zpěv, přes rozbahněnou "traktorstrádu" trčela ostnatá překážka pokácené jedle. Dlouho jsem dumal, proč právě tento smutný strom mají lidé nejraději jako stromek vánoční. Sklonil jsem se k mohutnému pařezu, počítal léta v jeho kruzích a napočítal stovku. Myslil jsem na ženy, které sázely tento les, i na to, jak se proměnil život za poslední století, Slyšel jsem praskot ohně z bukových větví v třeskutém mrazu, kdy se v přetopených jizbách vyprávělo o divoké honbě i o pokladech zlata, ukrytých v sklepení na Pajreku.

Oranžoví slimáci stříbřili cestičku v trávě a přítel mi vyprávěl o hadí svatbě, kterou jednou spatřil v těchto končinách. Na tři sta zmijí se slezlo k červnovému hadímu milování, převalovalo se v chumlu, syčelo a kmitalo rozeklanými jazyky pod rubínovými jiskřičkami v nepohnutém zmijím zraku. Dívám se na zídku, složenou z kamenů, hledaje v ní hadí obydlí, ale stín dýchl mechem, chladem a mokrem, tedy vším, co zmije nemají rády. Šumava jistě oplývá bohatou úrodou pověstí o hadech, ale do králováckého pohoří se přece jen nejlépe hodí vypravování o hadím králi, které vyprávěly babičky dětem v končinách kolem Srní.

Slunečné úbočí Spálené hory nad Srním se jen hemžilo všemožnou hadí havětí, nad níž panoval mocný hadí král. Byl nesmírně dlouhý, nosil jako každý jiný král zlatou korunku a doprovázelo ho mnoho dlouhatých užovek a syčivých zmijí. Pastýři jej několikrát spatřili a ve svém vyprávění ještě zveličili jeho zjev. Nikdo si nevěděl rady ani s hadím králem, ani s jeho početnou družinou, až vrchní rychtář ze Stodůlek vymyslil zkázu tohoto hadího plemene. Nechal suchý vrch nad Srním obložit chrastím, slámou a suchým mechem, připravenou hořlavinu zapálil a brzy stál přehoustlý les v jednom praskajícím plameni. Celý týden hořel starý hvozd, a když lehounkou šed popela začal rozvívat vítr, nebylo už po hadím králi a jeho družině vidu ani slechu. Po čase se úbočí hory usmálo zase svěží zelení a jen jméno prozrazuje ohňové tažení proti hadímu království... Najednou se rozsvětlila a rozevřela náruč výhledu tak modrého a dalekého, až se zatajil dech. Celou krajinu ovládl Ostrý a od něho pokračují výšiny nazvané Na čekání, Chcíplý pták, Svaroh, Jezerní stěna s bílými lysinami sněhu a Jezerní hora, za níž už je cizí bavorská země. Tady se točí větry a tady někde mezi jezery tušíme vodní předěl mezi Dunajem a Labem. Na této výšině rozkvétají petrklíče, ale jalovcům se tu zřejmě nedaří. U štítu osamělého stavení kvete třešně ptáčnice ve výši tisíc metrů, modříny raší jemňoučkou zelení jako pod závojem, jen jasany ještě nevzaly na vědomí jaro a drží si všechnu mízu v kořání. Osamělé smrky vytvářejí vědomí prostoru, z údolí se ozývají zvonce krav, ale zde, pod samým vrcholem Prenetu, nepotkáme živáčka.

Na druhé straně se zastavujeme u Prenetské chaty, kde mají právě nějakou kontrolu a inventuru, tedy samé nepříjemnosti. Dovídáme se, že vlastně ještě nezačala letní sezóna a mohou nám nabídnout jen těžké dvanáctistupňové pivo. Poděkovali jsme a sestupovali ke skupině chalup, stojící vedle kostelíka svaté Kunhuty. Tato svatyňka se připomíná již v roce 1408 a byla postavena na krásném výhledu u staré silnice nazvané "Vysoká cesta", která se táhla po hřebene horského řetězu od Strážova na Prenet a Pancíř až do železnorudského údolí a spojovala Čechy s bavorskou zemí. O první neděli v máji zde bývala slavná pouť. Pod kapličkou, svaté Wartburgy vyprýštila studánka, k níf putovali všichni nemocní, kteří trpěli furunkuly nebo na "aifén", pili zdejší hojivou vodu a obětovali slepičí vejce. Na dřevě namalovaný obraz ukazoval v svém středu světici s nádobou oleje, pod ní misku s chlebem a německý nápis v tomto znění: "Bohu a svaté Walburze k úctě nechal jsem udělat já Josef Treml tuto figuru, která má mne i všechny ostatní opatrovati, ostříhati a chrániti, 1734." Kukání kukaččino nám odpočítalo léta, do kamenného koryta padá pramínek "čičánku" a rozeznívá stráň, pásmo za pásmem se rozevírá k seM3 věru i na stranu západu slunce. Pod vrch Ouliště se stulil Strážov a nad ním se zdvíhá Chvojová hora, Viniční i Šibeniční vrch, dále ves Lukavice nad Strážovem, kde žije a pracuje malíř Václav Soušek, žák Kalvodův a Otakara Nejedlého. Navštívili jsme ho v ateliéru, kde nám ukázal lovecká zátiší, lesní interiéry i široká panorámata milované rodné krajiny, kterou zná důvěrně odmalička i ze svých nimrodských potulek.

Sestupujeme lesní pěšinou, v suchém listí haraší kos, jdeme zavodněnou úvozovou cestou mezi hustým smrkovým mlázím a otevře se nám vyhlídka k Datelovu a Městišti, jež dělí od sebe jen potok Jelenka, který v pršlavých letech dovede natropit mnoho škod. V této široké kotlině jsou roztroušeny jednotlivé chalupy jako stádo oveček, u jedné z nich jsou srovnány pod smrkem nasekané loučky, nějaký muž v Čepici leží před chalupou a jen pes střeží celou tuto přetichou končinu. V zdejších lesích bývala vždycky hojnost vysoké zvěře, hlavně jelenů, ale v posledních letech se tu rozmohla i zvěř černá, která dovede natropit v polích mnoho škod. Jako čestná stráž stojí před městištskou myslivnou dva temné vysoké zeravy, průčelí je ozdobeno parožím, z močálu kuňkají žáby, voda se rozlévá došíra a zaplavuje cestu i louky. Dvě cikánky vyšly z chalupy k houfu dětí, které stavějí vodní mlýnek a pranic se nestarají o školu, i když je všední den a pravidelné vyučování. Na rozcestí rozřezává německý dřevorubec benzínovou pilou březové kmeny a práce mu jde pěkně od ruky. My se stáčíme k hamru, před nímž jako nevěsta stojí rozkvetlá jabloň, pod černým lesem se bělají kvetoucí trnky a opodál rozkvetl střemchový strom, ale jen na jedné polovině, obrácené k slunci...

Obcházím hamr ze všech stran a podivuji se připravenému milíři, z jehož dříví se proklubává pod zeminou houba podobná smrži, dívám se na vantroky, které sebrala voda, takže hamr stojí naprázdno. Hamerník Ferdinand Denkscherz pase na louce koně a jeho žena připravuje v kuchyni oběd. Jsme překvapeni čistotou v tomto starodávném stavení, kde pod jednou střechou žijí dvě národnosti. Žena je Češka z Jesení a přivdala se ze služby sem do hamru. Děti chodí do české školy, matka na ně mluví česky, otec německy a rozumějí oběma. Velké železné kladivo spojené s palečním kolem ted odpočívá, obě výhně jsou vyhaslé a hamerníkovi se stýská po jeho rušné práci. Milíř má připravený, ale čeká se zapálením do příjezdu filmařů, kterým slíbil tuto dnes jistě neobvyklou podívanou. Nikde jsem neviděl pohromadě tolik lískových oříšků jako na terasovitých mezích nad Di viso vicemi. Dávají tak hojnou úrodu, že mohou zásobit mnohé Klatovany, kteří sem pro ně jezdí už v polovině srpna. Prostřed vsi protéká potok jako ve většině německých vesnic, některé chalupy se mohou pochlubit pěknou lomenicí i typickými šumavskými pavlačemi, před kapličkou na návsi se pasou ovce a celá scenérie jako by byla připravena pro nějaký žánrový obrázek Quida Mánesa. Kdo se chce odtud dostat do Děpoltic, nechť si připraví ponorku, vrtulník nebo obojživelný tank, neboť zdejší cesty jsou cestami skutečně jen podle jména. Kolmo jako k hřebeni střechy vystupujeme do svahu k Děpolticům, před námi blátivou roklí supe traktor, jehož řidič musil projít nějakým artistickým školením, bez něhož tento cirkusový výkon obyčejný smrtelník ani nemůže dokázat. Návětrná strana děpoltického kostela je celá pokryta šindelem, před ní stojí v malebném seskupení dvě mohutné lípy a na stráních kolem dokvétají tisíce ovocných stromků, jimž se tu převýborně daří. Nová škola na konci vsi je oprávněnou děpoltickou chloubou.

Trochu přeprchalo, ale najednou zasvitlo slunce a pozlatilo v dálce Rovnou, Jezvinec a Orlovickou horu, na pokraji lesa zašuměla řada nádherně vzrostlých sosen a lesklá cesta se od nich svažovala k Dešenicům. Nevysoká věž a kněžiště kostela svatého Mikuláše patří pozdní gotice, svatyně byla později až do dob třicetileté války v rukou protestantských a teprve v roce 1670 byla zase obsazena prvním katolickým farářem. Tvrz se připomíná již ve třináctém století, později byla přestavěna v zámeček, jehož bráně a architektonickému seskupení jsem rád přiznal alšovskou půvabnost. Jeden ze zdejších držitelů, Adam Hynek Vrábský z Vrábí, pán na Drahenicích a Uzenkích, byl v čtyřicátých letech sedmnáctého století celkem čtyřikrát hejtmanem Prácheňského kraje. (Tatam je prošlavenost dešenického piva, čepovaného s oblibou v celém kraji.) Upoutaly by zde i jiné architektury, ale jsou dnes v takovém stavu, že vzbudí spíš pocit melancholie než potěšení z krásy. Nevím, kdo pojmenoval sousední ves názvem Milence, nic mileneckého mi však nepřipomněla a byl jsem rád, když jsme minuli starý židovský hřbitov v polích a před námi se objevil les, na jejiož vrcholu se temněly kamenné zbytky zdí hradu Pajreka.

Pod ním si Nýrští vybudovali přírodní divadlo i hezké koupaliště na řece Ohlavě, zastíněné v těchto místech hustým olšovím. Staří pamětníci mi živě líčili krásu ptačí rezervace pod jižním svahem Pajreka, která se rozkládala na pěti hektarech. Přes tři sta budníků a devět krmítek připravených pro zimní krmení bývalo eldorádem ptactva, k němuž patřily i tři prameny a rybníček pro ptačí pití a koupání. Žel, v divadle už se nehraje a ptačí ráj také patří už jenom do vzpomínek.

Za slabé vlády Jagellovců slynul tento hrad jako loupežnické hnízdo, v němž Jindřich Kostomktský z Vřesovic přechovával mnohé lapky a opovědníky. Historikové nás nezpravují, za jakých okolností a na kterém místě byl zajat se svým společníkem Janem Herštejnským, ale stručně sdělují, že byli v roce 15 20 stati na pražském hradě.

Tuto strohou historickou skutečnost, v tehdejších dobách nijak neobvyklou, zpoetizoval si lid ve vyprávění o pokladech uschovaných v železné truhle a střežených černým psem. Dlouho se vykládalo na černých hodinkách v Nýrsku i Freihólsu, jak na začátku minulého století se vypravilo na hrad čtrnáct statečných mužů. K příběhu patří bouřlivá noc a hodina duchů, přísaha i zaklínání zlých mocností, ale než mohl být poklad vyzdvižen, zmocnil se účastníků nevysvětlitelný strach, takže vzali nohy na ramena a horempádem utíkali z vrchu. S epickou šíří rozkládali každému zvědavci, že slyšeli na vlastní uši a viděli na vlastní oči, jak divoký myslivec vtrhl do hradu se svými pekelnými psy a opovážlivce neúprosně vykázal z těchto míst... Gotický kostel svatého Tomáše v Horním Nýrsku svědčí svou mohutnou věží o jednom z původních účelů fortifikačních. Byla postavena na ochranu staré kupecké stezky, nazvané Německá, která vedla z Plzně kolem Úhlavy ke Švihovu s vodním hradem a opevněným městečkem, dále ke královskému městu Klatovům, kolem vodního hradu janovického k Nýrsku a do Bavor. Pod kostelem stojí dva překrásné štítové domy a mezi akáty šumí stará kamenná kašna.

Už v třináctém století bylo vystavěno u důležitého mostu městečko Dolní Nýrsko, kde bylo vybíráno královské clo a odkud odbočovala do pralesa stezka pro kupce a soumary. Králi Janu Lucemburskému vždycky chyběly peníze a proto svému věřiteli Petru z Rožmberka zastavil kromě hradu u Domažlic a Janovic i královské clo u Nýrská. Horní Nýrsko patřilo k hradu Pajreku a Dolní Nýrsko k hradu bystřickému. Teprve během šestnáctého století byly v jedněch rukou sjednoceny Pajrek a Bystřice a s nimi obe Nýrská od rytíře Jana Kotze z Dobrše. V třicátých letech našeho věku získala nýrská obec zříceninu hradu Pajreku s lesy na jižním úpatí vrchu od posledního majitele knížete Wilhelma z Hohenzollernů-Sigmaringen. Obě Nýrska dělí vlastně jen tok Ohlavy, jejíž břeh je lemován alejí kaštanů. Bílé svíce květů zářily v syté zeleni a dole pod nimi táhle vyzpěvoval jez. Babičky pospíchaly na májovou pobožnost a rozsáhlá moderní budova Okuly hučela jako včelí úl. Kdykoli spatřím obroučky brýlí, vždycky si vzpomenu na složitou práci dělníků a dělnic tohoto závodu.

Procházíme Dolní Nýrsko, kde k poctě "Čtrnácti pomocníků" vystavěli měšťané na počátku osmnáctého století chrám bez věže, který měl být věrnou kopií dominikálního klášterního chrámu klatovského. Stará radnice jistě zaujme návštěvníka svým širokým Štítem s římsami a pilastry, ozdobeným erby Václava Vojtěcha svobodného pána z Dobrše a jeho manželky. Letopočet 1684 datuje přesně vznik této půvabné architektury. Určitou architektonickou uměřenost má i vik, patřící dříve Wolfgangu Zierhutovi, německému agrárnímu poslanci, který byl jeden čas v první republice místopředsedou poslanecké sněmovny. Na rozhraní obou částí města si v Nýrsku vystavěli hezký kulturní dům.

Kaple svaté Trojice, která ovládá výšinu nad městem, má připomínat slavné vítězství nad německými křižáky na močálovitých lukách mezi Nýrském a Hodousicemi za panování Jiříka krále dne 22. září léta Páně 1467. Křižácké vojsko páchalo tehdy v kraji veliká ukrutenství. Tito náboženští fanatici, plni nacionálního záští, dávili krev ze zabitých kacířů a omývali si v ní ruce na očištění hříchů. V Loučimi házeli po sobě sťatými hlavičkami českých kacířských dětí, považujíce tento hrůzný čin za bohumilé počínání. Klatovští a Domažličtí pod vedením Racka Janovského z Janovic a na Pajrece svedli se silnějším vojskem křižáckým tuhý boj, v němž nepřátelé byli na hlavu poraženi. Mnoho jich padlo v boji, mnoho se jich dostalo do zajetí a vítězům se podařilo získat bohatou kořist. Korouhev pana Nothafta zůstala po mnohá léta na památku v klatovském kostele a jeden ze vzácných zajatců, pan Hyncík Pflug, se musil vykoupit tisícem velkých měr soli.

Toto velké vítězství za husitského krále blahé paměti zajímalo mnoho historiků. Rozepsal se o něm i Josef Blau, nejlepší znalec historie, života i tradic rodného kraje. Tento ušlechtilý Němec studoval v Praze a vojákoval v Písku, kde se seznámil s putimským prostředím Baarova románu Jan Cimbura, který později přeložil do němčiny. S Baarem byl v přátelských stycích a seznámil se s ním prostřednictvím svého švagra, skladatele Jindřicha Jindřicha, jehož sestru měl za manželku. Sám rodák nýrský, působil po celý život na několika školách v kraji, nejdéle však ve Staré Lhotě pod Pajrekem, jejíž německý název Freihóls prý znamenal starou historii jejích obyvatel, kteří jako svobodníci byli zbaveni nevolnického obojku. K stáru se usadil ve svém rodišti a věnoval se zde pilnému historickému bádání. Mnoha rysy připomíná jiného německého spravedlivce, básníka Adalberta Stiftera; jako on miloval stálou a věrnou láskou svoji šumavskou domovinu a jako on se nedočkal od svých českých krajanů žádného vděku. Z jeho díla jsou nejznámější knihy Geschichte der kúnischen Freibauern im Bóhmerwalde a Geschichte der deutschen Siedlungen im Chodenwald.

Pro své zásluhy o šumavskou vlastivědu a pro svou lidskou ušlechtilost zaslouží si naší vděčné vzpomínky.

Na svažité bystřické návsi jsem si nakreslil celou jednu stranu stavení s půvabnými barokními štíty a ještě jeden poschodový dům, jehož štít je chráněn šindelem a ve výklenku stojí lidová plastika svatého Antonína. Zdejší zámek povstal vlastně z původní tvrze, o které je zmínka už na začátku čtrnáctého století. Její původní zdivo, opěrné pilíře i okrouhlou baštu můžeme ještě dnes spatřit od původního příkopu - pod ním mezi olšemi protéká řeka iJhlava. Za ohybem silnice nás přivítá kamenné defilé šesti soch, představující nebeskou stráž Barokních světců a světic. Ve dvou výklencích u zámeckého vchodu upoutá pozornější oko dvojice bronzových soch z roku 1846, která svou hladkou modelací zlíbezňuje jednu půvabnou ženu se snopem a druhou, držící v rukou amforu. Za zámkem se prostírá rozsáhlá obora, která podle zdejších pamětníků bývala tábořištěm cikánů. Ze zámku právě stěhovali učňovské učiliště karlínské Tesly a připravovali místnosti pro ubytování sociálního ústavu, jehož chovancům už dávno nestačily prostory bývalého kláštera. Za první světové války byli zde střeženi zajatí italští důstojníci. Před panským domem s kamenným schodištěm a umně vyřezávanou verandou jsem vzpomínal na poutavé čtení v Rodinné kronice, kterou napsala Josefa Regálová, žena domažlického lékaře, pocházející z tamní starousedlé rodiny. Ve svých vzpomínkách uchovala barvitý obraz bystřického života před sto čtyřiceti lety, když její dědeček působil v zdejším hohenzollernském zámku jako justiciár až do zrušení roboty roku 1848. Zde se panu justiciárovi Randovi narodil mezi dvanácti dětmi syn Antonín, který později vynikl jako právník, stal se profesorem na pražské Karlově universitě a ministrem ve Vídni. Z portrétu Maxe Švabinského se dívá ušlechtilá tvář a žije v našem povědomí i ted, kdy se toho tolik změnilo v celé naší vlasti. Co by asi říkal schůzce starého rakouského monarchy s německým císařem Vilémem v tomto zámečku před první světovou válkou, kde mezi čtyřma očima se ujednávaly události, o jejichž důsledcích netušil tehdejší poklidný svět zhola nic... Na severozápad od Bystřice mezi Nýrském a Všeruby se rozkládá velmi půvabná končina, v níž se střídají lesnaté svahy s lučinatými údolími, poli a pažity, stáda skotu s rounatým vlněním ovec, vesničky se samotami. Skelná Huť neučiní na dnešního poutníka žádný zvláštní dojem. Tato ves, dávno založená skláři, ale dnes blátivá, polozbořená a rozházená, slynula zvláštním druhem skla v okenních tabulích. Nýrský sklenář užíval mírně vypouklého skla, kterým bylo ze světnice možno vidět zcela normálně, ale jímž se marně namáhali zvědavci nahlédnout zvenčí dovnitř stavení. Nad Uhlištěm vévodí kostel svatého Linharta, jehož zasvěcení napovídá o rázu krajiny i o stáří založení této svatyně. Je to osada, jejíž obyvatelé se původně zabývali dřevorubectvím a pálením dřevěného uhlí pro blízké sklárny a hutě, z nichž stříbrná byla v Orlovicích, i pro železárny a hamry, takže název Uhliště, německy Kohlheim, je zcela výstižný. Gotický presbytář je křížově sklenut a jeho pět oken má kamenné kružby, z nichž ani jedna se neopakuje.

Kdo doputuje do Svaté Kateřiny, bývalé královácké rychty, bude odměněn nádhernou podívanou do klatovského kraje. Jako na dlani uvidí před sebou celé Nýrsko s Pajrekem, bystřičky klášter s kaplí svaté Trojice, týneckou věž a celý krajinný okruh až ke Klatovům. Krajané vrátivší se po létech do této končiny budou jistě postrádat typickou dominantu kostela založeného roku 1604, naší dobou proměněného v stáj a konečně srovnaného se zemí, stejně jako kostel v sousedním Červeném Dřevě, zasvěcený Bolestné Matce boží a založený roku 1676 pověstným Volfem Maxmiliánem svobodným pánem Lamingenem z Albenreuthu za přispění jeho bratra Viléma Bedřicha, kanovníka solnohradského.

Rozpadá se tu i prázdná škola s farou, kde bývali dva kněží. Rád bych tu našel Medvědí kapli v Bárenlochu, jež byla postavena na památku zachránění od jisté smrti jednoho sedláka. Ten se vypravil porážet dřevo, nevíme už, zda potřeboval opravit stavení anebo měl narubat dříví na otop, jehož se v zdejších dlouhých zimách mnoho spotřebovalo v každém stavení. Jak byl zabrán do práce, ani nezpozoroval blížícího se medvěda, až se mu ozvalo za zády hlasité zlostné zamručení. Nastal urputný zápas mezi člověkem a rozlícenou šelmou, který jako zázrakem skončil dřevařovým vítězstvím. Kaple byla zasvěcena svatému Bernardu a její jméno zachovalo do dnešního času tento lesácký příběh ze starých dob.

Tatam je doba koňských závodů, velmi oblíbená lidová slavnost, na kterou se sjíždělo mnoho zájemců a diváků z celého kraje. Jen v samotném Chudeníně mívali jednotliví zámožní sedláci i dvacet koní. Bývala to obec hospodářsky velmi pokročilá, která měla jeden z prvních družstevních mlýnů. Její náves s cibulkou věžičky na kapličce, stojící pod mohutnou košatou lípou, by se jistě líbila Mikoláši Alšovi a Josefu Ladovi, kteří měli vytříbený smysl a cit pro všechno typické v našich krajinách.

Byl jasný slunečný den na začátku února, ale nikde nebylo už ani potuchy po zasněžené kráse zimy. Ani pod mezemi, obrácenými k severu, se nemodral stín na sněžné běli, země voněla a zrak hledal v modru nebes skřivany - neboť na Hromnice má skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout. Odnášel jsem si z této krajiny voňavý a slunečný příslib jara jako dárek z pouti i jako pobídku k nové delší a důvěrnější návštěvě těchto končin.

tato kapitola v PDF