Od Kdyně k Všerubům
Když se na závetrné straně obalí u tajícího sněhu pruty lýkovce bledě růžovými květy a zdá se nám, jako by jen ony zavoněly z náruče vánku, bývá už čas tetřevích námluv na Bukové hoře, ale ze stínu ještě studívá jinovatka. Žluna a strakapoud nastavují slunci barevnou pestrost svého peří a mezi větvovím protahují svou hlavu s červenavou čepičkou. Později rozezní svými zobáky suchou kůru v prudká staccata, z kterých by právě zde na Herštejně naše nedočkavost ráda vyposlouchala první chvály jara.
Ale kdež...
Ještě chvilku si počkáme na zlaté zaprášení z lískových jehněd i na kořennou vůni kopytníků, která nás ovane pod jejich větvovím ze zavlhlé země. Teprve až teplé deště omyjí vyrašené listoví buků a slunce rozzáří jeho křehkou zeleň, až prudký liják rozpovídá suché listí na hnědavém dnu lesa, ozve se nad našimi hlavami zpěv pěnic a zdola ucítíme pach penízovky (možná, že spatříte i dírkované kloboučky smržů), teprve tehdy budeme moci přivítat Vesnu.
Poprvé v životě jsem tu uviděl kvést árón skvrnitý a přivoněl si i k jeho hlíznatému kořenu, který v některých končinách nahrazuje kuchařkám cizokrajný zázvor. Žlutozelené třásně udatny se pohoupávaly na olistěných stoncích a drobné květy bažanky lesní jako by měly jen v své neokázalosti ochranu před milenci a dětmi, zato kyčelnice si vystoupla až na špičky, aby svým růžově fialovým zrakem zvědavě vyhlížela nad ostatní své sestry.
Jemně fialový nádech mají i květy měsíčnice, jejíž latinské pojmenování Lunaria by jistě rozžehlo obraznost Karla Hynka Máchy, na něhož jsem stále myslil mezi zdejšími ponurými hradními troskami, které jsem marně hledal v jeho zápisníku pod nadpisem "Hrady spatřené". Vždycky když se zastavím u typicky pražské plevelné rostliny, pokřtěné mnohoznačným názvem "laskavec", marně se sám sebe táži, zda ji tento básník, vyrostlý v Praze, skutečně znal, nebo zda nebyl okouzlen jen jejím latinským názvem Amarantus, kterého užil na jednom místě ve svém Máji:
Dívčina krásná, anjel padlý,
co Amaranth na jaro švadly.
Poděkoval jsem jarnímu dni za tak vzácnou botanickou setkanou i za krásu zelenavé sonáty, rozehrané rašícími buky, jejíž trvání je u nás, žel, vždycky tak krátké...
U Panenské věže vyšlo po paprsku rosy zjevení tří sličných panen, jež jejich otec ukryl v nejpevnější věži hradu před bavorskými obléhateli. Nemohl však už po dobytí svého sídla zabránit Smrtholce, aby si je navždy odvedla do podsvětních luk mezi chladné květy asfodelové. Díváme-li se zpovzdáli na kadeřavé chocholky vrchů, tak typické pro zdejší vrcholy, kde buky, lípy a javory mléčné skrývají romantické zříceniny hradů, pochopíme přirozený půvab této končiny, který zde podtrhují lesy.
Profesor František Žákavec je vylíčil s rodačkou zasvěceností opravdu znalecky a výstižným slovem:
Jsou příjemné, ani studeně mokré, ani práchnivě suché, s vůní, ptactvem, houbami a jejich paseky jsou plné vrbice, jahod a malin. Při svěděti životopiscům německého pohádkáře lesa, Morit^e von Schwinda, fy v^de jako hoch mohl byt zasvěcen do lesní poesie. A můfyí se tu do pleného moře ponořiti na celé hodiny: at jdeš přes samotu Modltn směrem ke Klatovům, aípo "Chudenické hraběnce" a\ k Svatému Wolfgangovi nad Chudenicemi, ěi jen po "Koutské hraběnce" v půlkruhu od Kdyně do Kouta, af po hřbetech od hory Úlíkovské na vzdálený Netřeb, nebo od vrchu Berného k Svaté Anně, či od vrchu Starce až na Českou Kubici.
Pobyt mladého Schwinda v kdyňském zámečku můžeme zařadit ke kulturním zajímavostem kraje na první místo; z našich malířů je to především Alois Moravec, který* tuto končinu uvedl do české grafiky. V cyklu šesti grafických listů, nazvaném Z kdyňského Pošumaví, vyjádřil nové, důvěrnější cítění, odlišné od citu romantických vedutistů. Šli jsme spolu před čtvrtstoletím z Herštejna ke Korábu na konci vrcholícího léta a tenkráte ještě stála pod lesem starosvětská hájovna, jejíž domáckou idyličností je zadýchána každá Moravcova čára, vyrytá do měděné desky. Z rozhledny Korábu jsme tehdy ohlíželi celé široké panoráma chodského kraje s režnou a zelenou šachovnicí políček a modravými pásy lesů od Čerchova až k Haltravě. Tři roky před první světovou válkou je namaloval na rozměrném plátně "virtuózní krajinář starší generace" Alois Kalvoda, později učící své žáky ve vlastním běhařovském zámku. Ve vzpomínkové knize Za uměním vylíčil národní umělec Martin Benka svá učednická léta a na jednom místě květnový Kalvodův pobyt v kdyňském "zámečku" u Rendlů i všechny nesnáze tehdejšího malování na vrcholu Korábu za přečasté větrnosti.
V kdyňském penziónu U Petrů jsem se sešel v době druhé světové války s malířem Cyrilem Boudou, jehož citlivá křídová kresba zachycující letní cestu v bučině zcela určitě patří k jednomu stinnému zákrutu nad Kdyní. I Josef Kočí, známý především jako ilustrátor, namaloval v zdejší končině několik svěžích akvarelů a z jejích prvků vytvořil i řadu rozměrných figurálních kompozic.
Když jsem se po letech znovu zadíval z okna korábské rozhledny na temeno Rýzmberku, kudrnatily se na něm vyrašené čupřiny dubů a zelenavým závojem jejich listoví prosvítala vyhlídková věž s cimbuřím, kterou clal hrabě Stadion vestavět do zbytků středověkého zdiva. Do amfiteátru s betonovými sedadly se scházejí návštěvníci k divadelním hrám a "alejí vzdechů" se mihnou v slunci milenecké dvojice s úsměvy v zjihlém zraku jako za dob jejich dědečků a babiček.
Tato příliš účelově znovicírovaná starožitnost přímo vyděsila svými prázdnými sudy a nezbytným útulkem pro lidskou potřebu básníka S. K. Neumanna, který pro ni nalezl jen příkrá slova odsudku. Zcela jinak vzpomíná na Rýzmberk spisovatel Karel V. Rais v črtě Domov, kde nám vylíčil svoji návštěvu s dcerkou na začátku století, když se tu sešel se svým přítelem profesorem Josefem Thomayerem, vypravivším se z rodného Trhanova do těchto končin. Byla to doba výletů a besed a tehdejší kdyňské paničky zde hostívaly příchozí vyhlášenou bramborovou polévkou. Setkání s čipernou stařenkou, ovdovělou hajnou Peškovou, velice dojalo spisovatele, který měl pro tento typ venkovských babiček vypěstěný cit i upřímné porozumění. Postál jsem pod vzrostlým habrem, vzpomínaje na spisovatele, tak blízkého mému srdci, i na jeho rýzmberskou "kastelánku" a dlouho jsem se díval do kraje, zavrcholeného typickou siluetou Přimdy. Ještě se od Podzámčí zadívejme k Jarčině vyhlídce nad prudickým dvorem, který kdysi koupil jeden domažlický továrník a vyhlídku pojmenoval po své paní. Rád bych se pokusil někdy v březnu nalézt na rýzmberských svazích samotářskou pižmovku, zvláštní rostlinu, jejíž květ a list podle Jana Svatopluka Presla "zapáchá pižmem, malvice chutnají jako jahody a kořeny druhdy potřebovali na rány". Kdyňský pan řídící František Procházka ji tam ještě před půlstoletím viděl na vlastní oči.
Ani hradní studni jsem nenašel. Časem se prý z ní ztrácela voda a záhadným způsobem v ní mizely ženy čerpající ji okovy. Myslil jsem na mnohé děje, které se udaly v tomto feudálním sídle od jeho založení roku 1297 Děpoltem z rodu Drslaviců, jenž se první psal po zdejším hradu. Za husitských válek patřil Rackovi z Janovic, který se zapsal do krajové historie jedním nepěkným činem. Dočítáme se o něm v Husitské kronice sepsané od Vavřince z Březové toto svědectví: Léta božího 1419 mé sice listopadu blízko od Klatov skr% pana Racka % Rý%mberka a jeho služebníky kně^Jan, řehnj Nákvasa, kterýžto lid pravdu bo%í milující rád i po všech navštěvoval a jim tělo a krev pána Krista pod obojí v^působu podával, na cestě jest jat a Němcům % Bavor %a veliký dar jest dán. A kdy% se od rozdávání odpřisíci nechtěl skr^e trápení, rouhání, mučení (k) vůli těm Němcům, potom k jednomu stromu probodh ruce jeho mefi, provazy sou skr^e něj provlékli a přivázali, obkladše prátim suchým % plotův a jiným dřívím, promísivše slámou, i spálili jej. Jeho smrt přišel potrestat sám Jan Žižka, ale marně obléhal Rýzmberk a zklamán neúspěchem musil odtáhnout jinam. Po stu letech zde řádil požár, po nějakém čase hrad znovu povstal z popelu, aby potom padl v plen Marradasovi, který se ho zmocnil na holandské posádce noční lstí a s málo muži. Znovu byl dobyt švédskou soldateskou za třicetileté války, ale definitivní jeho konec učinil příkaz Ferdinanda III., v jehož důsledku bylo rozbořeno ještě mnoho dalších hradů.
Ani suchý pahýl nezbyl z jabloně, o které vypráví lidová pověst. Myslivecký mládenec se jednou vracel z honu hladov a žíznivý. Pod jabloní u hradu seděla pánova dcera Apolena a pochutnávala si na sladkém a šťavnatém ovoci. Až mdlo se udělalo mládenci při pohledu na obtížené větve štěpu, nabízejícího své zlatavě červené plody. Poprosil pannu, aby si mohl utrhnout jedno jediné jablko, že padá únavou, hladem a žízní. Pyšná kráska si jej s úsměškem změřila a jako sníh mu nasypala za krk mrazivé odmítnutí: "Příliš si dovoluješ obtěžovat dceru svého pána, jdi si někam do vsi!" Když si i přes její zákaz chtěl utrhnout jedno jablíčko a už po něm vztahoval ruku, pocítil na tváři prudký políček. Vytrhl tesák a chtěl jím na místě ztrestat svou mužskou pohanu. Apoleně se podařilo utéci do hradu a tam si vyžádala na otci, aby byl Jan za svou opovážlivost potrestán smrtí. Byla mu prokázána milost, že nebyl oběšen, ale vsazen do hladomorny a v ní ponechán svému osudu. Zanedlouho začala jabloň chřadnout, až celá uschla od věníčku až po kořání. Zároveň s jabloní se těžce rozstonala i Apolena. Netrvalo ani rok a pochovali ji do chladné země. Vždycky po uplynutí jednoho století vstává z tmy hrobu a bloudí nádvořím, hledajíc mysliveckého mládence, aby od ní přijal kdysi odepřené jablko. Jen jednou jedinkrát ho o pravém poledni potkala v hradních zříceninách, ale darmo mu nabízela ruměný plod. Neznámý mládenec se vyděsil, uprchl před ní a podnes marně čeká pyšná Apolena na svého vysvoboditele.
Tuto potrestanou hradní pannu vystřídá hrbatá zámecká klíčnice Wenceslawa, kterou do svého románového obrazu vkomponovala malá snědá paní z nábřeží Seiny, Aurora Dupinová, provdaná Dudevantová, v kulturním světě nejznámější pod jménem George Sand. Již úvodní scéna románu Consuelo s dramatem bouře v hradních zříceninách a sinavou bledostí blesků v rozvichřeném větvoví dubů nám připomíná Rýzmberk. Líčení zdejšího prostředí je tak sugestivní, že dodnes neutuchly domněnky o cestě této spisovatelky do vzdálené země Bohémy. Najednou nám splývá tvář krásné Consuely, zpěvačky z vlašských Benátek, s hlubokým temným zrakem paní, o jehož plamen si spálila svá křídla láska Mussetova i Chopinova. Nebudeme se plést do sporů literárních historiků, kteří nám dosud plně nerozřešili, zda Consuelo se vztahuje s definitivní platností právě k našemu Rýzmberku. V době, kdy byl u nás poprvé čítán román George Sandové, nebylo ještě o jeho českém rýzmberském dějišti pražádných pochyb. Po dlouhé silnici, která se táhne širokým průsmykem z Všerub do Kdyně, přichází k opuštěnému hradu jiná ženská postava, mnohem bližší našemu srdci. Okamžitě poznáváme krásnou paní ve zvonové sukni a těsném živůtku, havraní vlas hladce sčesaný ve stínu červeného parasolu, přes ramena přehozený pestrý řasnatý šál, jak nám ji už provždy namaloval Max Švabinský v skupinovém portrétu Českého jara a jak ji známe z líbezné podobizny Josefa Hellicha. Ano, je to Božena Němcová, jež psala o zdejším kraji Selskou politiku a předčítá sedlákům na hyjtách Českou včelu, kterou jí posílá do těchto končin Karel Havlíček. "Plátnem a medem voníte nám celá" - tak ji oslovil po stu letech v zlém čase básník František Halas v překrásné sbírce básní, napsané k její poctě. Jak nám tehdy znaléhavěly její stati o svobodě a svobodách, jež v své mladosti předčítala chodským sedlákům!
Od kdyňského náměstí sem pomalu kráčí štíhlá postava s lesklými brýlemi na očích a placatou čepicí na hlavě, složené noviny v kapse kabátu a v ruce bibelotek francouzských veršů milovaného básníka. Rok co rok se sem vracel na prázdniny pan profesor František Žákavec, aby se pomiloval s rodným krajem, připravil si zde universitní čtení nebo studoval své oblíbené mistry Josefa Mánesa a Maxe Švabinského. Nejednou se zastavil v prosluněné trávě, aby se myslí zatoulal "v modrých pasekách nebes", recituje si nahlas verše dobrého Francise Jammesa Mýtiny na nebesku, jejichž krásu okoušel přímo z francouzského originálu. Pane profesore, kdo by nemiloval právě tohoto básníka, tak důvěrně spřáteleného se vším božím stvořením...
Vzpomínal jsem na kolorovanou kresbu Mikoláše Alše, která nám s dramatickou spádností zpřítomňuje jeden slavný bitevní výjev, udavší se v této krajině 14. srpna 1431 o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Stačilo jen vzdálené pohřmívání válečného chorálu, aby se celý křižácký tábor u Domažlic proměnil v hemživé mraveniště. Marně se snažil kardinál Julian Cesarini zadržet sliby i hrozbami věčného zatracení své křižácké voje, aby sešikovaly své vozy a udeřily převahou své síly na nenáviděné české kacíře. Marně sestoupil z vrchu Baldova v svém červeném kardinálském rouchu, marně třímal papežskou bulu, všechno se už řítilo jako velká voda údolím k Rýzmberku. Jadrné a srostité slovo kronikářovo nám ze Starých letopisů vyvolává tuto vzrušující bitvu opravdu lapidárně a živě.
Uslyševše to, fy Čechové táhna, a kdy^ ještě míli Čechové od Némcuov byli, ihned z dopuštěnie Bofyeho Némci velmi velikú bázní a strachem bečeli a prve, než sú české vojsko spatřili, s vozy svými do lesuov bavorských běfyli a najviec jich proti Ryzmburku tú cestu bečelo, meciece s vo^uov špífy rozjičnú, dřieví stanové, lehčiece vozy, a k posledku i stany metali i sudy s vínem osekávali. Avšak plátno nic nebylo, neb, kdyjsú s vozy do lesa vnikli, tuše vodové %améstknali tak, fy kafyiý chtěl jeden před druhým býti. Nékteří se Némci pozastavili, aby jich vodové pominuli, ale honci vojska českého udatné v né vskočili a tu nékteré zbili Jiné zjímali a jiní utekli a tak je na técesté ode všech vot(uov odtiskli, ode všech dél a jiných věcí. Tu Čechové s Bofy pomocí veliké vítězství obdrfyli jako^ obecné pravili, fy pušek ke třem stém v^eli a vo^uov na dva tisíce kromé téch vo%uov, kteříž jinýma dvéma cestoma utekli přes les, o nich% Čechové nevédéli. Jiní pak tí% Némci onde i onde po lesích blúdili a velmi %armúceni byli nevédúc, kudy domuov, nebji% noc byla přišla. Čechové pak tu celu noc mefy vozy němečskými byli, nebjiz z vojska českého všecky byli rozpustili a tu celu noc na lese byli a nespali, ale vína z velikých (suduov) sobe točili a kořisti z vozuov brali. A na kterých vozech némečských prach byl puškový, ty zdaleka zapalovali, a tak jekot a křik tu celá noc byl veliký na lese.«. Zítra ráno na den Matky Bofye vézjiov velmi mnoho po lesiech shledali, takfy jich veliké processie byly, vfyiy dva a dva svázavše. Druzí Némci mnéjíc, by do Němec šli, stavili se mnozí v Čechách. Tújsú Čechové mnoho krásných stanuov nabrali a jiných rozličných vécí od střiebra a zlata: korúhvi svých také otbéhli. Bulu, která^ Eugenius pape% Čtvrtý Juliánovi kardinálovi byl dal, také jsú vzeli, aby ten kardinál vydal kří% na vykořenénie Čechuov a boje jim posvěcoval, kteří Bofy krev přijímají z kalicha. A tu pro příčinu dřieve řečený lid němecský s mnohými biskupy, knie^aty, hrabiemi, pány, rytieři i obecným lidem do %emě České byl jest vtrhl: ale Pán Buoh milostivý jich pych poradil a %etřel, protop požehnaný bud na věky věkův!
Jen kardinálský "Klobouk", vlastně empírový pavilónek na vrchu v polích poblíž Kouta, připomíná dnešnímu poutníkovi místo údajně předávané tradicí, kde prý sám zástupce papežův musil odhodit purpurové roucho a v přestrojení prchat ošidnými lesy před hněvem svého vlastního vojska, tak nečekaně poraženého.
Na tom kouckym zámku
mám já svou Marjánku,
já ji dobře znám.
Já ji znám, rád ji mám,
častokrát k ni chodívám,
ha když se s ní loučím,
Bohu ji poroučím,
potéš tě Bůh sám.
Na tom kouckym zámku
mám já hezkou holku
ha já rád ji mám.
Rád ji mám, rád ji mám,
dokad jáji vobímám.
Jak ji z rukou pustím,
hned na jinou myslím,
to ví Pánbu sám.
Rytmus této rozmarné chodské písničky a alej štíhlých topolů vede naše kroky mezi lukami plnými rozkvetlých modrých kakostů a žlutavé vrbiny penízkové v mokrých strouhách neomylně do Koutu, do něhož si čtenáři Jiráskových Psohlavců umístí lomikarovského správce Koše a připomenou si i Kozinovu bitku s panskými pacholky pod památnou lípou Na Kozinovské. Dnešní náměstíčko Na tvrzi bývalo místem původní tvrze, v jejímž sklepení byl za třicetileté války zastřelen švédskými vojáky pan Vilém Collona z Felsu, bratr tehdejší majitelky zdejšího zboží paní Elišky Kracové z Scharpfenštejna. Jeho tělesná schránka odpočívá v kryptě kdyňského kostela svatého Mikoláše a mramorový náhrobník můžeme spatřiti vedle schůdků u kostelního vchodu.
Kaplička se srdíčkem mezi dvěma břízami a dřevěné štíty chalup v uličce pod nimi a jiné stavení u Smazalů s hezkým průčelím na nás vydychne citovou atmosférou z první poloviny minulého století. Závan sladové vůně se linul kolem pivovaru jako před sto lety, kdy se v březnu roku 1849 sešla v hostinci U zeleného stromu veselá společnost, sestávající z několika učitelů, mrákovského "slepého mládence" Jana Konopy a administrátora mrákovské fary pátera Antonína Krejčího, který zde předčítal z Národních novin, co je právě ve světě nového. Čtení vystřídal zpěv národních písní. Zničehožnic pozdvihl podučitel z Mraková napěněný korbel a připil Krejčímu: "Ať žije mrákovský pan farář!" Administrátor, celý rudý v tváři, přijal poctu a zprudka odpověděl: "Ať žije mrákovský farář, ale ministr Schwarzenberg a Stadion ať chcípnou, ať chcípnou!" Někteří z účastníků okamžitě zpozorovali změněné tváře vrchnostenských úředníků a věděli, že je zle. Začali mírnit buřičského kněze, ale přilévali jen oleje do ohně. Přítomným panským úředníkům se nezdálo dost vhodné asistovat této provokaci v stadionské hospodě, a proto se zvedli a opustili šenkovnu. Vrchnostenský koutský úřad podal na jejich udání žalobu klatovskému krajskému úřadu a náš "Ultra-Čech" měl provždy zmařenu naději na mrákovskou faru. Důsledkem této denunciace byl konzistoří přeložen až na samé hranice do Folmavy mezi samé Němce, kde žil na chudé farce až do své smrti. J. Š. Baar nám krásně vykreslil v své Paní komisarce tragickou postavu tohoto vlasteneckého kněze, rodáka ze Starého Smolivce pod Třemšínem.
Ke koutské topolové aleji si přimysleme měsíčnou noc a dvojici studentů z klatovského gymnasia, která se po této rovné cestě vracela před sto lety k svým rodičům na vánoční prázdniny.
Jak různé byly její další osudy!
Ferdinand Apfelbek, koutecký rodák, se později stal profesorem, odjel na Rus a vyučoval v Petrohradě carovy děti. Úlohu vychovatele splnil i na dvoře srbského krále Milana Obrenoviče, odkud se vrátil domů těžce churav a zemřel třiapadesátiletý v roce 1905. Jeho druh Bedřich Frída byl za tehdejší prosincové pouti pohoštěn u jeho rodičů v Koutě chlebem a pivem, jak se dovídáme z korespondence bratrovi i z pečlivé studie Vratislava Čermáka Z klatovských studií Jaroslava Vrchlického.
Emil Frída... Kdo z jeho klatovských spolužáků tenkráte tušil, že právě on se pod pseudonymem Jaroslava Vrchlického stane na obloze české poezie hvězdou první velikosti. Trhanovský rodák Josef Thomayer, tehdejší jeho preceptor matematiky, stal se jeho nejmilejším druhem a přátelství, které spolu v Klatovech uzavřeli, trvalo v stálé věrnosti po celý jejich život.
V knize drobných próz Barevné střepy vzpomíná Jaroslav Vrchlický na tuto končinu jemnou arabeskou, příznačně nazvanou Měsíčná noc. Myslil jsem na ni i na básníka, kráčeje v jeho stopách touto končinou.
Nevim proč, ale stále pronásleduje mne vidéni tiché, klidné, snivé mésičné noci ve známé krajiné... A kolem dokola rovina, rovina, rovina. Aniji% nevim, f(da stálo obilí či bylo pojato, vidím tu cestu bílou v bílém mé síci s nekonečné dlouhou alejí černých ro^šumiljch topolu... Šlo nás nékolik jakoby % nijaké pouti, kde jsme se Zdrzeli dlouho do noci. Nevím se ji% pamatovat na tváře a postavy lidí,ji% se mnou šli... Dále vím, fy nedaleko mne kráčela dívka, fy byla mladá a krásná - nevim, kdo byla, jak se jmenovala, nevím také, co nás svedlo na té vesnické pouti, % ní% mi v upomínce ^bylajen tato páteční cesta tichou mésíčnou nocí, %da náhoda či známost našich příbuzných ?
Nevim také, co se hovořilo tou dlouhou cestou mefy černými, v stříbrojas luny stopenými ro^šumélými topoly, ale slyším posud ty hlasy a ten %vonivj smích a zdá se mi dnes, fy tenkrát bylaješté mladost na svété.
Nevím, co %bylo ^ dívky,je^ kráčela tenkráte po mém boku v oné vlahé noci letnísnad fyje ješti - snad i bude čísti tyto řádky - %da ucítí rovnej to kouklo mládí
a radosti.
Divná vic - takové vici profyjí se jen jednou a vzpomíná na ni ustavični.
Ano, v podzimkových dnech už provázívá poutníka jen šedá sestra Melancholie, mlčelivá a soucitná, která na rány očí přikládá lehounké, chladivé fáče mlh, aby zření do střízlivé tváře Pravdy tolik nebolelo. Dávno odkvetly růže a jen polosuchý vřes připomíná svým nafialovělým květem barvu kajícnosti, slušivou teprve onomu věku, kdy lítost drží krok s belhajícím krokem stárnoucího... Nic se nevrací - jen raci lezou nazpátek. Ach, co jich tu bývalo pod kameny v rybníce Pekle, takto nazývaném snad pro stále černou hladinu své vody a hluboký stín přehustých kaštanů po celé délce hráze. Nemysli už, poutnice, na marnost lidského pachtění a dívej se zpříma do tváře krajiny, která tu zůstane i tehdy, až vítr zvíří tvůj prach na rozptylové louce věčnosti, možná že zrovna uprostřed rozkvetlého a rozvoněného jara, které jsi tolik miloval...
Obejdeme-li Kdyni ze všech stran, hledajíce pro ni charakteristickou zkratku, která by v sobě sevřela její nejtypičtější architektonické a krajinné znaky, soustředí se nám nejspíš v pohledu od východní strany. Zvlněný terén je nejvýše zdvižen Bezným a Čepicí, v průsmyku poklesne pod bavorským Osekem a zase vystoupí zalesněným vrcholem Bezkoutí, pod nímž se ukryl našemu zraku kostelík svatého Václava na Brůdku, postavený na paměť slavného vítězství knížete Břetislava I. nad Němci.
Z údolí od městečka putuje do svahu lípové stromořadí a zastaví se až u gotického kostela svatého Mikuláše s baňatou věží, tak typickou pro městské panoráma. Jehlan radniční věžičky připomíná i svou siluetou klatovskou Černou věž a zdůrazňuje atribut města, jehož průmysl charakterizují komíny prádelny. Jen vížka "zámečku" chybí dnes v ustáleném obrazu města, které se rozložilo na polovině cesty mezi Domažlicemi a Klatovy. Bylo už dříve známo v širokém okolí svými živými pátečními trhy simentálského skotu a tkalcovskou výrobou prosívacích mlýnských plátýnek, která roznášeli hausírníci a krajánci do mlýnů v celém bývalém mocnářství. Proměna mlýnské technologie tuto výrobu zničila, protože hedvábné tkanivo vytlačilo bavlněnou látku. Zdejší textilník Augustin Kohout počal s výrobou hedvábných plátýnek a zásoboval trh v celé tehdejší rakouskouherské říši. Náboženská emigrace kdyňská založila v slovenské Myjavě svou výrobu mlýnských plátýnek a stala se nepříjemnou konkurencí zdejší domácí výrobě, takže tkalci se obrátili s prosbou až k vídeňskému dvoru, aby Myjavským zakázal hausírování s jejich výrobky.
Už v polovině osmnáctého století povstala zde stadionovská manufaktura, která mimo plátýnka vyráběla i punčochy, ale už tenkráte se neosvědčila neodbornost vedení, takže vrchnost předala celou výrobu vídeňskému bankéři Matyáši Schmidtovi, který řemeslnou výrobu proměnil v průmyslovou, těšící se podpoře císařovnině. Ten už si uměl poradit. Založil zde přadlácké učiliště, zavedl spřádání vlny a výrobu suken výborné jakosti, která se dobře prodávala i na zahraničních trzích. V době největšího rozkvětu nalezlo zde obživu na šest tisíc dělníků. Božena Němcová se zmiňuje na konci čtyřicátých let minulého století o zdejším průmyslu v Květech.
Před nedlouhým časem byla jsem v Koute a ve Kdyni ve znamenité fabrice na vlněné
věci. Je to překrásný ústav, zaměstnává denně přes tisíc lidí a poskytuje okolním
ne nepatrných výdělku, Z koutského zámku, okolo něho^ pěkný park se táhne y viděla
jsem na vysokém vrchu zbořeniny hradu Rý^emberku a vzpomněla si při tom na
pověstný román Consuelo,jeho% děj % větší Msti do těchto krajin polomen.
Později byla kdyňská prádelna, nejstarší v Rakousko-Uhersku, přeměněna v akciový podnik vídeňských Němců. Jistě tato prosperující výroba mohla město i okolí podepřít hospodářsky, ale německé úřednictvo továrny se všemožně exponovalo pro výbojnou nacionální politiku. Používalo všech možných metod zastrašování, slibů a výhod, aby závislí zaměstnanci posílali své děti do šulferajnu. Hospodářsky nezávislé měšťany se nepodařilo odnárodňovat, ale v sousední chodské vsi Prapořišti se jim opravdu podařilo naplnit německou školu českými dětmi. Chtě nechtě musil jsem v Kdyni vzpomínat na osud lydské dívky Arachné z Ovidiových Proměn, které báje přisoudila proslulost nejlepší pradleny a tkadleny v celém antickém Řecku. Dokonce samy nymfy se chodily dívat na její podivuhodné dílo. Arachné si byla natolik jista svým uměním, že si dovolila vyzvat k soutěži samotnou bohyni Pallas Athénu, a překonala ji svou vynalézavostí a dokonalostí svého díla. Za tuto pohanu olympských bohů ji Pallas proměnila v pavoučici, která musí stále tkát jako kdysi živoucí dívka.
Nevím, která důvtipná hlava vymyslila jméno antické tkadleny pro stroj tak umně vyrábějící látky z netkaného textilu. V předváděcí síni, kde jsou zejména zahraniční zájemci seznamováni s novou technologií "Arttex", nám pan Horných velmi názorně a zevrubně vykládal celou historii zdejšího textilního strojírenství i způsob výroby na těchto strojích. Nechtějte na básníkovi, aby se pletl do díla inženýrům, stejně by někde něco popletl, ale neopomiňte při nejbližší návštěvě Kdyně navštívit stálou výstavku goblénů, bytového textilu, podšívek i tuženek v hojném výběru. V naší domovině pracuje víc než osmdesát těchto strojů, které vymyslili a vyrá140 beji ve Kdyni. Vycházejí z nich kouzelné věci, obdivíte je jistě jako já a nejste-li přímo odborníky, pochopíte, proč se vzdávám úlohy vykladače. Český korunovaný lev s žezlem opřeným o hrud a umístěný nad hlavní bránou továrny upoutal už sedmiletého Jindřicha Šimona Baara, který navštívil s otcem pověstný kdyňský trh a tato kamenná plastika už mu provždy zůstala v paměti. Čtenáři jeho chodské románové trilogie si zde připomenou i Maxmiliána z Obentrautu, pozdějšího presidenta Pražského kraje, který se tu zvláštní náhodou narodil roku 1795 u Ublakerů, kde byla tehdy kdyňská pošta a zájezdní hostinec. Jeho romantický původ byl obestřen mnoha tajemnými nápovědmi, ale ve své úřední činnosti si získal velkou zásluhu svou třináctisvazkovou rukovětí pro úředníky a přednosty samosprávných obcí. Každoročně se rád vracíval do krajiny dětství, bud do Červeného Dřeva nebo k Svaté Anně na Tanaberku, kde působil farář Václav Sládeček, jenž ze své zapadlé farky si dopisoval s předními kulturními činiteli národa, kázal, básnil a přátelil se s Boženou Němcovou v době jejího všerubského pobytu. Ústní tradice zachovala zprávu o pobytu Karla Havlíčka v kraji, zprvu u sedláka Ondřeje Riederera v Plossu, později v Mrakově u Bílků a Konopů, kde podnes uchovávají na památku výtisky jeho Národních novin. Na drahách u Podhrázkého mlýna mluvil k studentům a mlynářská dcerka, později žena řídícího učitele Jana Housara, musila stát na stráži, aby nikdo nepovolaný nevysiechl řeč, pronesenou novinářem tak nenáviděným vídeňskou vládou.
Po první světové válce jsme mohli potkat na kdyňském náměstí trojici věrných přátel, místních rodáků, v družném rozhovoru o politice, literatuře a výtvarném umění. První z nich, universitní profesor František Žákavec, denně vycházel po páté hodině odpolední od přízemního domku s mansardovou světničkou nad zčernalými schody, prošel tehdejší kdyňské korzo až k poště a odtud namířil napříč k temnému krámu, za nímž byla v mládeneckém pokojíku umístěna jedna z nejvybranějších knihoven na celém Chodsku. Emil Kraus, druhý člen této trojice, byl z venkovských vzdělanců úžasně bohatého vnitřního života, s nímž bylo potěšením pohovořit si o všech možných oblastech, týkajících se knížek i kumštu. Čtyřicet let byl v Kdyni nejmilejším Žákavcovým druhem, na jehož prázdninové návštěvy se těšíval po celý rok. Přijel-li z Olomouce grafik a malíř Karel Wellner, středoškolský profesor, protáhly se hovory do pozdních hodin nočních. Společně prochodili krok za krokem celé kdyňské okolí tito tři milovníci rodného kraje, z nichž zvláště Žákavec by byl nevyměnil jediný potůček za všechnu moc a všechny krásy světa. Tato sympatická osobnost ještě po letech přitahuje svými vzdělanostnimi obzory a svou citovou noblesou. Byl žákem Gebauerovým, který si nemohl dost vynachválit první Žákavcovu práci o Rešeliově Jezusu Sirachovi, jak připomíná v posmrtné vzpomínce literární historik profesor Albert Pražák. "Žákavec se tu poprvé u nás věnoval i rytmu věty, slohu a funkci slovesa a řešil tuto otázku i na Štítném a Tkadlečkovi. Předběhl tu na míle dobu metodicky." Do Listů filologických napsal obzírávou studii o svém krajanu Janu Františku Hruškoví. I vyběravý F. X. Salda mu svěřil v své Novině výtvarný přehled. V roce 1908 napsal Žákavec pro ni obsáhlou i obsažnou studii o sochaři Františku Bílkovi a pro Volné směry Glosy k dílu Josefa Mánesa.
Bylo by jistě zajímavé sledovat cestu tohoto profesora francouzštiny z karlínské reálky přes pařížský pobyt až na katedru dějin umění bratislavské university. Tento vášnivý milenec domova měl rád Paříž, svou "zahradu Armidinu", onu typickou pařížskou "souvislost umění a života", Mekku malířů a město impresionistů, v němž měl několik věrných uměleckých lásek až do smrti. Ponechme povolanějším, aby zhodnotili Žákavcův význam jako historika umění po stránce odborné, a soustředme se k jeho rodáckým vztahům. V knize O českých výtvarnících má stať Pěšinkami mrtvých, vyvolávající slovem básnicky odstíněným a vznosným několik tváří, vystupujících z šerosvitu vzpomínek. Při jedné z "Návštěv" láskyplně vysledoval všechny vztahy Moritze von Schwinda ke kdyňskému zámečku a při jiné příležitosti vyzpovídal paní Amálii Svobodovou, rozenou Háhnelovou, o jejích blízkých vztazích k rodině Mánesů. Tato dcera vrchního ředitele u hraběte Colloredo-Mansfelda v Dobříši byla vychovávána v penzionátu slečen Lwowských na Malé Straně a učila se s jinými měšťanskými a šlechtickými dcerkami malovat u Amálie Mánesové. Poznala kulturní elitu své doby, u Josefa Proksche, učitele Smetanova, studovala hru na klavír a ve svém kdyňském zátiší vzpomínala na proslulé pražské bály, na nichž si zatančila i s Janem Nerudou.
Jiná pamětnice Nerudova, učitelka Gabriela Kučerová, ráda vyprávěla v penziónu U Petrů v kruhu neteří a synovců mnohé vzpomínky na svá pražská studia, kdy básník s ní a jejími družkami chodíval na výlety do Šárky nebo do Hvězdy v doprovodu Karla Sabiny. Pana profesora Žákavce samozřejmě nejvíc zajímaly vztahy rodiny Mánesů ke kraji a vysledoval je do nejjemnějších podrobností.
Čeští umělci Mánes, Aleš, Bílek, Preisler a zejména Švabinský nalezli v něm oddaného a kultivovaného vykladače, ale nás zajímá především jeho poměr k rodnému Kdyňsku. Neodmítl žádnou příležitost, kdy mohl svou hřivnou přispět k chvále domova. Aloisů Moravcovi napsal esej ke grafickému cyklu Z kdyňského Pošumaví, Hana Štěpánková se mohla po142 chlubit Žákavcovou předmluvou ke knize pohádek z Kdyňska, J. F. Hruškoví, zasloužilému spisovateli a milému krajanu, věnoval místo vinše k sedmdesátce překrásnou studii Chodskou přírodou s Janem Františkem Hruškou, vlastně svůj čtenářský obdiv k autorovým bajkám. Do Chodské čítanky přispěl souhrnnou studií o Chodsku ve výtvarném umění. Ve všech těchto statích nás provází Zákavcova láska jako nejlíbeznější průvodkyně. Snad nebude bez užitku připomenout si dnes jeho poměr ke krajině vůbec a rovněž ke krajinářům:
Vzpomínám nyní na vás, krajinářil Jak vah plátna, kdy% se k nim přikloním, jsou cítit lakem a olejeml Kde máte volný, nekonečný vzduch? kde sluneční teplo? kde pijící barvy, jez temněji a blednoupřílivem-odlivem krve? Těžké jsou vaše zápasy, veliká ^klamání, vím, ale já vás miluji právě pro tuto vaši věrnost v boji, pro vytrvalost, se kterou %novu a %novu chcete sevřít tvary a světlo a bo%í vzduch. A chtěl bych, abyste měl každý napsán svůj malířský boj s malovaným krajem... Příliš snadno jste se naučili malovati, jakoby s hodinkami měřícími přelétnou chvíli, a vaše krajiny staly se proto v celém světě příliš současnými a mezinárodními. Ale čím více se vracím ke svému kraji, tím více je můj. Malujte také vy kraj svůj, malujte jej dloube, pokorně a věrně! Je potřebí malovati obraz a% mnišský, obraz klausury a synteze. Neuzavřete sice do svého plátna širokého dechu kraje, tajemného hukotu hory, svobody nebes a duhové krásy oblak, ale něco z toho %e všeho l%e přece %aklíti v obra^, zachytiti pro budoucno kus domoviny. Po letech nadvýroby a virtuozity přistupte k dlouhému, oddanému budování svatého obrazu Vlasti!
Kolik význačných osobností jezdívalo do Kdyně za "panem profesorem".
Mohli jste se tu sejít třeba s literárním historikem Albertem Pražákem a jeho synem Přemyslem, znalcem Smetanova díla, o jehož operách vydal velmi zasvěcené studie. Také pražský hudební kritik a spisovatel dr. Josef Bartoš psal v zdejší prázdninové pohodě svou knihu o Tyršovi, Fugnerovi i Josefu Wenzigovi jako libretistovi některých Smetanových oper. Tehdy žila Kdyně intenzívním kulturním životem zásluhou místního advokáta dr. Jaroslava Štěpánka, pelhřimovského rodáka, který se svou ženou Hanou Štěpánkovou, učitelkou, rozenou Šedlbauerovou, pocházející z Maškova mlýna, soustřeďoval ve své domácnosti všechny význačnější návštěvy. Založil kdyňskou regionální knižnici a v Osvětovém sboru podnítil bohatou přednáškovou činnost, pro niž získal celou řadu vynikajících osobností. Musili bychom prolistovat všechny "klevetníčky", do nichž Štěpánkovi hosté zapisovali své okamžité nápady, chvály a rozvernosti a malíři vtipnými kresbami glosovali svou spokojenost nebo ostrovtip, abychom mohli posoudit, kolik nejrůznějších návštěv prošlo jejich domovem. Paní domu sebrala vyprávění lidových pohádkám, jak si je pama143 tovala z rodného mlýna anebo je odposlouchala na hyjtách, a vydala je v milé knížce pod názvem Zkazky lidu na Kdyňsku a Domažlicku. Štěpánkovi se spřátelili i s Jindřichem Šimonem Baarem, který je ustanovil vykonavateli své závěti. Hudební kulturu ve Kdyni pěstovali hlavně učitelé, z nichž František Procházka zkomponoval a vydal celou řadu opusů a byl dlouholetým dirigentem zpěváckého spolku Jindřich. Jeho dcera Věra Procházková, rovněž učitelka, otiskovala v denním tisku mnohé pověsti z kraje, které vytvořila podle vypravování starých vypravěček na černých hodinkách. Vyšly pod názvem Čarovný svět a rázovitými kresbami je doprovodil Alois Moravec. Ještě procházka krok za krokem uličkami staré Kdyně, kde přízemní domečky jsou plny poetického kouzla, a dále lípovou alejí kolem fary do kopce k hřbitovu u Svatého Mikuláše, věčnému odpočinku celých pokolení kdyňských sousedů, a zastavme se i u gotické piety, umístěné v zděné kapličce. Potom opusťme "Papízdáky" a pevně vykročme jižním směrem. Za Prapořištěm se otevře krajina dvojím směrem. Severní obzor uzavírají lesnatou zamlklostí Rýzmberk a Koráb, od jihu zavoní pryskyřice, pokosený jetel i zrající žitné klasy, které se pohupují pod prosvítavými nebesy v jemném vanutí. Se zalíbením spočine poutníkův zrak na jemných liniích Čerchova, Oseku a Ostrého, které uzavírají širokou kotlinu, v níž se střídají údolíčka i návrší s lesnatými hřbety, připomínajícími vylézající draky z pohádek. Kolem Malé a Velké Vojny pospíchá do Bavor říčka Kouba, ztrácejíc se kdesi v lesním stínu. Tam někde je Boží Krev, poutní místo, kam chodívali procesím poutníci z Chodska, a cílem zbožných Němců byla zase Svatá Hora u Příbramě. Díváš se k samotám a vsím Brůdku, Hájku a Studánkám a nějak intenzivněji zde prožíváš pocit lásky k domovině. Silnice pevná jako mlat klesá k vesnici Hájku a dále rovnovážně se ubírá až k bavorským hranicím. Jezdívaly po ní formanské vozy v dobách míru, ale v čase nepokojů bylo slyšeti rány seker a pád kácených stromů u zásek. Ano, bývala mnohem užší než dnes, jen pro dva soumary, a odbočení z ní končilo v studených hloubkách močálu. Ještě dnes bychom mohli zaklopýtnout o kořen v mokrých lukách a země by vytasila zrezivělý meč. Tady někde pod kostelíkem svatého Václava u Brůdku složil své kosti říšský korouhevník Werinhar a porýnský hrabě Buggo, Richvín ze Švábska i majordomus fuldského kláštera Reginhard, všichni v jednom jediném srpnovém dni roku tisícího čtyřicátého, kdy český kníže Břetislav, syn Oldřichův a Boženin, porazil v těchto místech na hlavu vojsko německého císaře Jindřicha III. Kronikář Kosmas vznosně vylíčil tento vítězný boj ve své latinské kronice a my jeho umnou skladbu čteme ještě po staletích se zatajeným dechem.
Ihned se podle ro^ka^u králova valí obrněné voje, o první místo v bitvé závodí
velmoci, daleko široko lesknou se šiky jako průhledný led, a když slunce zasvítilo na
jejich odění, plesklo se od něho lesní listí a vrcholky hor.
Nikoho však nenalezli, sestoupivše do údolí, na obou stranách byl jen hustý les
a nepropustná místa. A jako bývá při každém boji, fy %adní voj fyne přední do
boje, bjf i proti jejich vůli, tak velmoci, ji% unavení, byli od téch, kdo šli ^a nimi,
tlačeni tak, fy museli přejít i přes druhou horu. Ale ji^ jim horkem a fy\ní lpi
ja% yk na dásních, sil ubývá, pravice umdlévají, téfye nabírají dechu z prsou, a přece
se nemohou nastaviti. Někteří shodí svá brnění přes štíty, jiní stojí podpírajíce se
o stromy a marné lapajíce naprázdno vzduch, jiní leželi jako pařeny, lidé tlustí
a nezvyklí chůfy v boji péším, a když narazili na opevnění, strhl se odevšad křik
a jako oblak vystupovala z umalených tel nad les pára. Kdy% to spatřili Čechové,
krátkou chvíli váhali, ale jakmile zpozorovali, jak oni ochabli v síle, směle vyrafyli
Z opevnění.
Ze studu nepíši dál, jak postihl takovou šlechtu náhlé záhuby pád -jest nehodno písmem to líčit.
Neboř bylo tam porubáno takové množství urobených mu$ů, jaké nebylo ani na pláních emathejských, ani %a časů Sulovjch ani %a pádného moru, ani prý nikdy nevyhynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty...
Přímo proti kostelíku zvedl nad myslívským potokem svou kupoli se štíhlou věží poutní chrám svaté Anny na Tanaberku, nádherné dílo paumajstra Marka Antonia Gilmettiho, jež tu postavil na místě staré dřevěné kaple začátkem osmnáctého století. Hrabata Stadiónové nechali v něm zřídit svou rodinnou hrobku a stali se jeho patrony. Naše vzpomínka však marně vyhlíží mezi lípami poschodovou faru se školou i poutničkou hospodu, neboť tato tři stavení představovala celou farnost pátera Václava Sládečka, zdejšího lokalisty v době Boženy Němcové.
Pod kdyňským kostelem je pěkná zahrada,
tam se má Marjánka procházívá ráda.
Jen echo starodávné idyly mi vyvolávají verše tohoto zapadlého básníka, jejichž intonace okamžitě připomene čistý pramínek lidové písně. Božena Němcová marně orodovala u Karla Havlíčka, aby se přimluvil u pátera Štulce za vydání Sládečkových kázání. Nešlo mu věru o hříšný mamon. Za honorář chtěl opravit kostelík svého patrona na Brůdku, který všerubští Němci nechali zpustnout až hrůza. Nevíme, byla-li Cecílie Cecingerová múzou těchto veršů, ale o světské blaho velebného pána se starala s pečlivostí biblické Marty. Když přišla z Všerub paní komisarka nebo přijel kočárem pan děkan z Domažlic, rozložila na stůl farní jídelny ten nejsvátečnější porcelán, který měla ve svém cinkostnu. Pan učitel Sídek, hostinský a kostelník v jedné osobě tvořili u společného stolu celou mužskou obec této nejmenší kolatury v celém křesťanském světě. Jen otlučené zdi a zející prázdná jáma na miste stadionské hrobky přivítají dnes poutníka pod vznosnou klenbou, jejíž cihly prorazily svržené kamenné sochy světců. Ne, nelze pochopit tuto vandalskou katastrofu krásy a není čím vysvětlit oplzlé kresby na chrámových zdech! Palčivé kopřivy se prodírají ze spár kamení, které se rozvalilo z bývalého zdiva fary, školy i hostinného domu. Mohutné košaté lípy stydlivě zakrývají stínem svého listoví toto truchlivé torzo, určené už jenom milosrdnému krumpáči, aby dokonal dílo zkázy a odklidil je před zraky příchozích. Ve vesnici Hájku jsem ani zdaleka netušil, jaké zhoubě propadne za několik dní. Ničivá ruka větrné smršti rozmetala střechy na všechny strany, aby v okamžiku strmělo místo nich nad lidskými hlavami jen černé bezhvězdné nebe. Snad jen za několik století udeří tato metla živlů na některou osadu, ale tato rána byla příliš nečekaná a prudká. Rozsáhlá rybničná hlad a jehlan kostelní věže Svatého Michala archanděla tvoří dnešní tvář Všerub po všech proměnách času. Už nechodí Všerubští do sousedního města v Bavořích, aby přihlíželi slavnosti zabíjení lite saně a vysvobození sličné princezny, už nechodí po rozblácených cestách císařští královští grencjégři, zastavující podezřelé chodce, zda nepasuji brisil nebo jinou zapovězenou věc jako za časů pana komisara Josefa Němce, který byl do tohoto pohraničního městečka přeložen z trestu pro svou vlasteneckou činnost. Dva starší synové musili chodit do školy v Domažlicích a mladší děti tu poznaly zvláštní vánoční zvyk, neznámý v českých krajích; všerubská mládež dávala Ježíškovi na Štědrý večer pod okno přehoušli sena, aby mohl nakrmit svého oblíbeného koníčka. Byl to věru bouřlivý rok, ten osmačtyřicátý, kdy byla pohřbívána robota a v pražských ulicích voněl vzduch střelným prachem. Pan komisar Josef Němec tehdy kandidoval ve volbách do českého sněmu, ale ani oblíbené paní komisarce se nepodařilo přemoci příliš vžitou nedůvěru chodských sedláků ke každému onačejšímu kabátu. Nechutenství Domažlických vůči Němcovým kvůli článku v České včele prý tenkrát roztálo jako sníh pro jednu všerubskou příhodu, která získala básnířce jejich upřímné sympatie.
Za bouřlivé noci přicválal do Neumarku, jak se úředně nazývaly Všeruby, oddíl bílých kyrysníků a zastavil právě před lékárnou U zlaté koruny, kde tehdy Němcovi bydlili u pana lékárníka Josefa Myšky, který byl podle jednoho spisovatelčina dopisu "jediným reprezentantem české národnosti v Neumarku". Jezdci spěšně sesedli s koní, až zacinkaly palaše, zabušili na vrata a jako velká voda se vevalili do domu, kde převrátili věci ve všech místnostech vzhůru nohama. Přijeli zatknout Petra Fastra, pražského hostinského od Zlaté husy a domažlického rodáka, který představoval v tehdejším běhu světa revolučního mluvčího národa. Pražský orátor, jenž imponoval už svým zjevem v čamaře a kožešinové čapce s orlím perem, se zatím skrýval na domažlickém děkanství u svého bratra děkana. Tento "nekorunovaný český král", jak jej nazývali nadšení současníci, si tehdy neodpustil osobní účast na božítělovém průvodu svých rodáků. Pan děkan jej však hned po pobožnosti odvezl v krytém landauru daleko za město, až někam k Staňkovům, kde se politický neklidník skrýval v osamělé kapličce po dva dny a dvě noci, než jej stráž odvedla znova do žaláře. Tradice, historickými prameny nijak nepodložená, přiřkla básnířce romantickou úlohu poselkyně, která prý časně zrána po neklidné všerubské noci odešla převlečena v chodském kroji do Plzně s tajným posláním, aby zařídila potřebné věci v prospěch politika pronásledovaného vládou. Romanticky založené povaze mladé paní komisarky jistě imponoval její nejbližší všerubský soused dr. Leopold Georg Weisel, kynžvartský rodák, který na pražské universitě vystudoval chirurgii, jako "zkoušený ranhojič" působil v klatovské nemocnici a počátkem čtyřicátých let se dostal do Všerub za panského lékaře. Sličná dcerka celního kontrolora jej očarovala natolik, že kvůli ní opustil židovskou víru svých otců a přijal křest. Jeho křestní kmotr, inspektor koutského panství Jiří Hueber, mu dal nová křestní jména místo původních Joachim Lóbl, ale také dovolil svému kmotřenci bádat v patrimoniálním archívu, umístěném v koutském zámečku. Tam se nadšený obdivovatel minulosti seznámil důvěrně s chodskou historií, tehdy ještě nepřesně známou, a v německém časopise Panorama des Universum ji otiskl pod názvem Chodenprozess. Tento stručný fejetonový cyklus, po historické stránce velmi cenný, poněvadž mnohé důležité archiválie, kterých autor použil k této své práci, se ztratily, byl znovu přetištěn v německém listě Politik roku 1873. Tehdejší profesor domažlického gymnasia Antonín Truhlář poslal šest těchto fejetonů svému příteli Aloisu Jiráskovi, kterého zaujaly natolik, že se vypravil k nové pouti na Chodsko, ze které pak vznikl jeho slavný román Psohlavci.
Zájem o venkovského člověka projevila v značné míře tehdejší literatura česká i německá. Venkovskou novelu pěstoval Adalbert Stifter, rodák z Horní Plané, stejně jako Josef Rank, německý spisovatel z Chalup u Červeného Dřeva mezi Nýrském a Všeruby. Tento povídkář se velmi podílel na politickém životě svých krajanů, od nichž byl zvolen do frankfurtského parlamentu. Jeho národopisné povídky Aus dem Bóhmerwalde zaujaly tehdy mnoho německých čtenářů, stejně jako české spisovatele Františka Pravdu a Boženu Němcovou, autorku Obrazů z okolí domažlického. Zastavuji se před kamenným památníčkem, který má návštěvníku připomenout zdejší spisovatelčin pobyt, ale čas a nevšímavost nelítostně poplenily jednotlivá slova nápisu, jimž chybějí některá kovová písmena. Ani stopy nezbylo po staré celnici a těžko se dnes lze něco spolehlivě dovědět od nových osídlenců o staré lékárně U zlaté koruny, která byla jejím tehdejším domovem.
Dřevěné schody na kostelní kůr jsou vyspraveny starými umrlčími prkny, nad propadlými hroby se modrají květy kakostu lučního a temně červené paličky totenu připomínají krůpěje zaschlé krve. Šindelové obkládání návětrné věžní zdi zeje vyhnilými průrvami a kamenný světec z Nepomuku tu stojí pod lípami jako ztělesněný symbol mlčení. Bohaté větvoví vrb na rybniční hrázi odráží uzounké listí ve vodním zrcadle a hoch pouští z břehu lodičku, vydlabanou z kůry, jako my za našeho dětství. Červeň nových střech i světlé bytovky u kostela připomínají novou éru městečka, pozvolna proměňovaného v letovisko. Naše vzpomínka si vyvolává dávné tváře na toto nové dějiště. Bílá oblaka plují po vysokém nebi, vytvářejíce sluncohry i stínohry na rozvlněné vodě, ale stráž, která tu ostražitě bdí u staré silnice, musí mít oči upřené k hraničnímu lesu stejně soustředěně jako její předchůdci zastará.
tato kapitola v PDF
