Pouť okouzlující
Díváme-li se na Úboč od Všepadlského rybníka, uvědomujeme si z polohy a siluety této vsi její prastarou úlohu strážnou. Ve čtrnáctém století zde byly dvě samostatné plebánie s dvěma vlastními kostely, k nimž měla podací právo šlechta, jež sídlila na nedalekém hradě Herštejně. Poblíž kostela svatého Mikuláše, k němuž patřila Dolní Úboč, stávala už v třináctém století zemanská tvrz, která patrně zanikla v době, kdy ves byla přivtělena přímo k Herštejnu. Široký příkop podkovovitého půdorysu a náspy na farní zahradě ještě dnes určují její místo a rozsah. Gotické skruže v oknech farního kostela připomínají původní sloh stavby a nápis majuskulí na nejstarším známém zvonu z roku 1549 uvádí místo zvonařské dílny, kterým byla Plzeň. Druhý z roku 1601 odlil Matěj Zvonař rovněž v Plzni nákladem úbočské osady. V té době se v kostele konaly protestantské bohoslužby a katolická menšina užívala k svým obřadům menší kostelík svatého Václava, který stál ve východní části obce směrem k Všepadlům. Byl zrušen roku 1785 josefínským patentem a Úbočtí použili jeho zdiva k stavbě srubu u Vojtů, kam byly zasazeny i původní dveře s pěknou kovářskou prací. Poutník zajímající se o umění si jistě povšimne i obrazu na hlavním oltáři, namalovaného Adolfem Liebscherem. Prastará lípa na dolním konci návesního svahu tkví vyboulenými vazy svých kořenů hluboko v minulosti, ale torzo její koruny se vždy znovu jako zázrakem zazelená o každém novém jaru. Staré dřevěné sroubky u Sladovníků a Mrázů patří k ní svým starobylým rázem stejně jako roubené stavení u Vojtů s lomenicí a dvorem. Ještě u Vrátných, Zvůlů a Roubalů můžeme spatřit typickou selskou architekturu s širokými vraty a úzkou brankou, naznačující svým rázem příslušnost k chodské oblasti. Přízemní fara s mansardovou střechou a s vestavěnou mansardou nad vchodem působí tak kouzelně, že jsem byl v pokušení přeskočit zídku zahrádky a nahlédnout dovnitř oknem, zda tam není právě hostina po biřmování a nějaký učitelský mládenec v skořicovém fráčku nenese panu biskupovi uzené s hráškem, jakým jej hostili na pozdětínské faře v známém Raisově románu. Zcela blizoučko nad ní stojí hospoda U Sladovniků, kam po slově božím chodili hospodáři na hříšný trunk a mariášek, což patřilo k radostem venkovského života ještě v nedávných dobách. Pohostili nás tam přebohatě a my jsme vykročili na další putování hlubokým úvozem do vrchu. Na konci vsi jsem si nakreslil chaloupku s doškovou střechou, jistě stvořenou pro skromné živobytí, takovou, jakou si pamatujeme ze starého Alšova Slabikáře. Byla tichá a prázdná. Už zemřel starý švec Prudák, jenž tu sedával u verpánku a z lavičky před stavením měl překrásnou vyhlídku, kterou by mu záviděli mnozí Pražané.
Lesnaté úbočí Vinice strmělo vlevo a cesta začala stoupat vzhůru mezi zeleným osením, u něhož kvetly trnky a jejich bílý květ jemně zavoněl i na kraji lesa. Na hnědé navlhlé ornici tmavly kopence chlévské mrvy, jež zemědělci nepáchne, stejně jako mu nepáchne chlév.
Od lesa se rozevřela kopcovitá krása kraje směrem k jižnímu obzoru, který uzavírá Herštejn a Kouřim s chocholkou stromů na vrcholu. Na otevřenější klatovské straně vystupuje věž Bolfánku z lesa nad Chudenicemi, stranou od ní se zabělá chocomyšlský zámek a za ním promodrává táhlá vlna Doubravy se světle zelenými místy vyrašených buků. Na odvrácené straně za Úbočí leží pod kopcem Všepadly. Připomněli jsme si tamního rodáka Kašpara Němečka, který na začátku minulého století kaplanoval v Poleni a potom byl farářem v Chudenicích. Literární historie mu připisuje jednu zvláštní zásluhu. Za svého poleňského kaplanování přiměl pušperského tesaře a chalupníka Adama Frantu, aby svého syna Josefa dal na studie do klatovského gymnasia. Nadaného školáka připravoval ke zkoušce z němčiny a sjednal mu v Klatovech byt i nějaké kondice. Poleňský vikář Ignác Hrbek opatřil chudému studentíkovi obědy v klatovských měšťanských rodinách, takže venkovský synek dík těmto kněžským přízním mohl vystudovat. Ze studenta se stal vynikající pedagog a slovníkář Josef Franta Šumavský, jeden z nejvěrnějších přátel Boženy Němcové. Potom už jsme kráčeli chladivým loubím stínů k místům opravdu zvláštním a kouzelným. Až spatříte na Netřebu poblíž zříceniny hrádku tmavé jehličí tisů mezi rašícími lípami, javory a kleny a uvědomíte si, že nejstarší z nich tu stál již před patnácti stoletími, zatají se vám dech. V celé české zemi je jistě málo podobných lesů s původním porostem těchto vzácných konifer, jež kromě kapradin, přesliček a plavuní jistě pamatují nejvíce ze zdejšího rostlinstva. V jejich stínu jsem si připomněl jednu líbeznou legendu Jana Františka Hrušky, kterou přenesl z Palestiny do Čech a vdechl do ní zvláštní poezii rodného kraje.
Před domkem Panny Marie v Nazarete stál vysoký tis. Šla kolem něho tři pacholata s vonícími červenými jahodami, po nichž Ježíšek dychtivě vztahoval ručky, ale děti si ho nevšimly a pospíchaly dál. Zachvěl se tis, ale neměl nic kromě zeleného jehličí, mezi nímž se pohupovaly dřevnate šišky jako u všech jehličnatých stromů. Najednou se stal div divoucí. Tvrdé šišky náhle měknou, nabývají červené barvy, menší se a menší v bobule tak lákavé jako červené jahody. Zavál vítr a "nejzdárnější" bobule padaly Ježíškovi do ruček. Od té doby má tis ovoce, jediný z jehličnatých stromů, ale pro skoupost lidskou zůstalo mu jedovaté listí i jedovatý dech. Přírodopisec by nás poučil střízlivěji: na samicích stromech dozrají v září nasládlé a dužnaté tisinky červené barvy, jež byly od nepaměti vyhledávanou pochoutkou kanických dětí, které vědí, že musí vyplivnout jedovatou pecku. S dětmi se o ně dělí kvíčaly a drozdi, roznášející tisová semena po celém lese. Dřevo i jehličí obsahuje jedovatý alkaloid taxin, škodlivý bažantům a koním, ale už dávno se ho používalo jako prostředku proti nežádoucímu početí stejně jako jiné konifery, chvojky klášterské, proti hlístům. Obojí použití však bylo nebezpečné životu. Jaroslav Naumann napočítal před půlstoletím na Netřebu kolem dvou set tisových stromů. Kolik Tisovů a Tisových, Tisých a Tisovíků připomíná po Čechách dávnou přítomnost této vzácné a houževnaté dřeviny, jejíchž větví se používalo na oblouky k lukům a červeného tvrdého dřeva k řezbářskému dílu!
Kolikrát už se tu vyměnil smrkový les, kolik pokolení žen vysazovalo v okolí těchto dřevnatých starců smrkové sazenice, jež tu po letech dřevaři káceli, když nastal čas jejich smíti, ale tisy přežily všechny tyto proměny. Stojí tu jako stráže dávna a pamětníci dějů nikde nezapsaných. Jen v hustých letokruzích jejich kmenů mohli bychom číst o mnohých nepohodách a těžkém živobytí této dřeviny na výšine, kam tak rád bije blesk. Když jaro vyvábí z tmy země žluté petrklíče a lecha jarní obrátí k slunci svůj barevně měňavý zrak, tu lilie zlatohlavá, brčál i tolita lékařská čekají ještě na pokyn léta, ledy je čas jejich vůně a odkvětání. Věru, ještě nenastal čas dymnivek, kokoříků a mařinky vonné, když se zelené dno netřebského lesa zabělá okvětními plátky ptačince velekvětého, jako by byl před chvílí napadl sníh. To neomýlí ani srnky, ale babičky kořenářky přečasto navštěvují tyto končiny a až k zemi se klaní černému bezu, jehož jediný keř vydá pro lidské zdraví víc účinného léku než celá kdyňská apatyka.
Vyšli jsme z lesa a obhlíželi kraj, jehož severozápadní obzor uzavírá Sedmihoří a Přimda, připomínající svým tvarem Stolovou horu. Jen orlí zrak by odtud postřehl zbytky kamenné románské věže, jejíž sklepení věznila v třináctém století milovaného knížete Soběslava, ale i králevic Přemysl pocítil jejich studenou samotu jako vězeň svého královského otce. Tento pomezní knížecí hrad byl obranným střediskem krajiny, jejíž obyvatelé měli tutéž úlohu a užívali týchž práv jako sousední Chodové domažličtí. Král Jan Lucemburský hrad zastavil, jeho syn Karel jej zase vyplatil a po jeho smrti ještě několikrát vyměnila Přimda své majitele. Nejdéle patřila Švamberkům, kteří utiskovali bývalé královské poddané, po Bílé hoře však propadla konfiskaci a potom ji drželi Kolovratové. Vzrušivější než celá historie Přimdy je staré vyprávění o císařově dceři, již našim předkům známé z Dalimilovy kroniky.
Na dvoře německého císaře žil jako panoš hrabě z Oldenburka a zamiloval se tam do císařovy dcery. Brzy poznal, že zvedl zrak příliš vysoko, než aby mohla být jeho touha splněna. Umínil si, že svoji vyvolenou z hradu unese. Vystoupil z císařovy služby, prodal své zboží a vydal se hledat s družinou nějaké příhodné místo pro stavbu pevného hradu, kam by se mohl skrýt se svou milovanou před císařovým hněvem. Čeled s najatými dělníky vystavěla přepevné sídlo a sklepy naplnila bohatými zásobami jídla i vzácných vín. Když bylo dílo skončeno, poručil pán své čeledi, aby pobila všechny dělníky, pracující na hradě. Bál se vyzrazení místa císaři. Když byl spáchán tento zlý čin, vlákal svou čeled do sklepa obedněného dřevem, uzavřel ji v něm a upálil ohněm, aby se zbavil i těchto svědků. Onoho času pobýval císař v Řezně a vydal se jednou na lov do hraničních lesů. Jak už to v pověsti bývá, zabloudil v hlubokém hvozdu a sám se trmácel nehostinnou pustinou. Dostal se až k hradu, v němž žila jeho dcera s nenáviděným zetěm. Zavolal před bránou a požádal o nocleh. Bránu mu přišel otevřít sám hrabě Oldenburský, který pohostil neznámého zbloudilce, jenž se ani slovem neprozradil. Když se však vrátil ke své družině, vytáhl s ní dobýt hrad únosce své dcery. Vojsko už stálo sešikováno před hradem. Hrabě poznal zradu a chtěl za hradbami sám čelit obléhatelům. Dlouho nepoužívané zbraně však podlehly zkáze a pád hradu byl i jinak neodvratný. Když se ozval hlas válečné trouby a vojsko mělo zaútočit na hradby, objevila se na arkýři císařova dcera a sepjatýma rukama prosila otce o smilování. "Odpusť nám, otče, a zapomeň na naši vinu. Už jsme dost zkusili pro svoji lásku. Vezmeš-li život mému muži, nechci déle žít sama. Skočím se skály a mrtvou mě nalezneš u svých nohou."
Krev není voda, a proto císař po chvilkovém zaváhání přemohl svůj hněv a uprchlíky přijal na milost. Okamžitě byl spuštěn padací most, vojsko společně s císařem vešlo do hradu a tam bylo bohatou hostinou oslaveno usmíření. Dcera i hrabě odjeli s císařem do Řezná a hrad byl ponechán svému osudu. Tento německý příběh má u Dalimila český protějšek.
Po letech lovil v lesích u hradu kníže Oldřich a sveden loveckou vášní se hnal za prchajícím jelenem. Dostal se až na vrchol hory, a spatřiv roubené hradby, velmi se rozhořčil na svévoli, s jakou tu někdo bez jeho svolení postavil hrad. Prosekal si cestu trním a hložím až k bráně, ale na zabušení odpovědělo ticho hluboké jako hrob. Sestoupil do sklepů a podivil se množství potravin a sudů, plných starého vyzrálého vína. Čas mu věru nic neubral na jiskře ani na chuti. Kníže, trápený žízní, se několikrát zhluboka podíval na dno poháru. Když se takto posilnil, zaslechl pod hradem troubení své družiny a přivolal ji, aby i ona okusila vzácného nápoje. Hrad věnoval darem svému dvořanu Přímovi, aby tu střežil hranice české země. Ten se usadil se svou družinou na opuštěném hradě, který přestavěl celý z kamene a jenž byl po něm nazván Přimda. I já jsem chtěl spatřit od zdí tohoto hradu vyhlášený rozhled na všechny strany, ale splnění této tužby mi nebylo dopřáno. Hustá deštivá mlha zaclonila vrchol hory šedivou rouškou a neviděl jsem nic než siluetu zdí, vojáky pod stanem a v hradě kamenný románský prevét, jaký už možná není v celé sluneční soustavě. Jako pašeráci jsme sestupovali lesem do městečka, kde se fotbalisté připravovali k přátelskému zápasu, a u fary jsem vzpomněl na Jindřicha Šimona Baara, který zde hned po vysvěcení dva roky kaplanoval. Už tenkrát se zde objevily příznaky jeho pozdější zhoubné nemoci. Kamenné štíty kostela i s erbovím tu před sto lety kreslil Josef Mánes, zatoulavší se do těchto míst pravděpodobně ze svého letního sídla v Chodovském Újezdě.
Všech těchto dějů a tváří jsem vzpomínal při pohledu k Přimdě na úpatí Netřeba. A ty tisy už tenkráte tu stály...
Zámeček s anglickým parkem, rybníček uprostřed návsi, kde je křižovatka dvou důležitých silnic, a shluk rázovitých chalup tvoří dohromady ves, která se usadila mezi vrchy Netřebem a Kotrbovem a jmenuje se Kanice. Už na začátku čtrnáctého století tu stála tvrz, která původně patřila pánům z Rýzmberka, z nichž syn Děpoldův se roku 1325 psal z Kanic. V šestnáctém století byla přestavěna v zámeček. Ten přešel k chudenickému panství, později byl od něho oddělen a prodán Janu Josefu Hildprandtovi, svobodnému pánu z Ottenhausen, který jej vlastnil až do roku 1756. Jeho potomci sídlili na Blatné a nesmazatelně se zapsali do českých kulturních dějin minulého století. Nebudeme sledovat celou posloupnost kanických držitelů, připomeneme si jen posledního z nich, dr. Rudolfa Pergera. Třebaže byl sám Němec, postavil Kanickým českou školu a obec mu oplátkou za ni věnovala svou honitbu.
Koncem první světové války hostila zdejší škola malíře Jaroslava Panušku, kterého lákaly tisy u zříceniny Netřeba stejně jako tajemné hradiště s pradávným jménem Kouřim, kde si mohl na vysokých valech vyvolávat mnohé děje z českého dávnověku.
K panu řídícímu Josefu Svačinoví - který byl na příbramském učitelském ústavě spolužákem Josefa Kožíška, rodáka z Lužan a pozdějšího tvůrce Poupat i autora zpěvných veršů pro děti - jezdíval kromě Panušky ještě jiný milý host, spisovatel Jaroslav Naumann, milovník a znatel našich jehličin, jimž věnoval jednu ze svých nejhezčích knížek. Do malířského románu Dvě promítl kus vlastního života a vzpomíná v něm i na své přátele z kanické školy. Kuchyně pohostinné paní řídící, zdejší rodačky, uspokojila i náročného malíře, o jehož kuchařském umu a kulinářských znalostech dovedl Josef Lada vykládat celý seriál rozmarných historek někdy po celý večer. Jistě by jej byla zaujala i zdejší rázovitá figurka starého Marika, po chalupě nazývaného Polevák nebo Včilka, který ševcoval v dřevěné chaloupce poblíž kapličky a u jehož verpánku dovedH kluci z Kanic vysedávat po celé hodiny. Byl vojenským vysloužilcem, který jako by vypadl z některé hry Ladislava Stroupežnického nebo z Alšova obrázku. Mohl by se stejně dobře posadit mezi besedníky "ve stínu lípy", které známe ze slavné básně Svatopluka Čecha. Vojančil zamlada v Itálii pod maršálkem Radeckým a na tuto svou vojenskou minulost byl nesmírně pyšný. Před kanickými pány kluky rád vykládal jednu historii.
Chystalo se k bitvě. Vojáci měli připravené "kvery" a čekalo se jen na pana maršálka Radeckého. Ten přijel na bílém koni, rozhlédl se po svých "dětech", vzepjal se v třmenech a povolal: "Je tady korporál Marik?" Postavil jsem se do pokoru jako struna, zasalutoval a hlásil se: "Hir!" Maršálek se na mě podíval, přehlédl celé vojsko a řekl: "Tak můžeme začít" Tehdy jezdili na koních do kanického zámku důstojníci z Horšovského Týna a zároveň nimrodi z celých západních Čech, neboť kanické hony byly slavné a mluvilo se o nich po celém kraji. Polevák s metálem na kabátě vždycky čekával před chalupou, a když páni oficíři přijížděli, zasalutoval po vojansku a vypjal prsa, až metály zacinkaly. Páni oficíři zastavili koně a "starou vojnu" podarovali tabákem. Oči mu zazářily blahem, neboť touto chvílí získal mezi klukovským národem takový věhlas, jaký má u dnešních dětí jen Vinnetou.
Kaplička za vsí má jistě zajímavou historii. Před sto lety ji dal postavit František hrabě Gyulai z Mareš Némethu, který byl předsedou dvorské vojenské rady a vrchním velitelem v Čechách, na památku svých sester Amálie a Alžběty, pohřbených už dříve na tomto místě. Starší Amálie zde zemřela v útlém věku 30. dubna 1798, když její rodiče zde krátce pobyli při průchodu císařského vojska na cestě do Prahy, a byla pochována za zámkem. Ani její sestra se nedožila dlouhého věku. Zemřela v Praze devětadvacetiletá 22. dubna 1829 a výslovně si přála před smrtí, aby ji pochovali v Kanicích vedle sestry.
Procházíme s přítelem nedělní vsí a zastavujeme se v staré zájezdní hospodě U Altmannů. Rybníček zrcadlí bílé štíty chalup a v zahrádce u Mrázů odkvětají petrklíče, které sem byly přesazeny z Netřeba. V tomto statku bývali rozšafní hospodáři a písmáci, kteří věru nelitovali vydání za dobrou knihu. Vítr pohybuje fábory na věníčku převysoké májky a my si čteme na obecní tabuli poslední zprávy "Kanických novin". Vzpomněli jsme i na starého zámeckého lokaje Váchala, který byl tak dobře situován, že mohl dát dokonce čtyři syny vystudovat. Mnoho se jistě od té doby změnilo. I kaštan před zámkem se rozkošatěl doširoka a čas prodloužil smutečnímu jasanu jeho zelené splývavé stóry až k zemi. Zastavujeme se před školou, ale jen stará hrušeň a vysoký smrk připomněly přítelova chlapecká léta, neboť stromy zpravidla přežívají ty, kdož je sázeli.
Když zde za mladých let učiteloval u pana řídícího Svačiny Frank Wenig, autor mnoha dětských knížek a spolupracovník národního umělce Josefa Skupy, nalezl zde prostředí, v němž se ještě pěstovala stavovská soudržnost, a mladí učitelé byli zde považováni za členy rodiny. Tehdy se jezdilo na nádraží až do vzdáleného Blížejova. Toto spojení obstarával panský kočí Petr, jehož příjmení nikdo nikdy nevyslovil. Byla to zgruntu dobrá duše, ale číst a psát se nikdy nenaučil.
Vytvořil si důmyslný systém poznávacích značek a podle zvláštního složení jednotlivých stvrzenek přesně věděl, kterou z nich má odevzdat těm nebo oněm adresátům. Jednou měl vézt do Blížejova i mladého učitele. Panská bryčka správně zastavila před jeho obydlím, mládenec nasedl dozadu a šťastně se dostal až na nádraží. Učitelský sahá do kapsy pro nějaký bakšiš a podává ho dopředu Petrovi. Raději by se byl viděl v mraveništi, když uslyšel káravá slova: "Pardon, pardon, já jsem baron Pergl a jedu tentokrát sám místo Petra, který má doma jinou, naléhavější práci." Za nic na světě bych tu nikoho neoslovil otázkou "Komu to zvoní?", abych Kanickým nepřipomněl jednu zkazku, kterou o nich zaznamenal Primus Sobotka v své Kratochvilné historii měst a míst v zemích koruny Svatováclavské. Líčí se v ní jeden příběh, snad už pozapomenutý, ale tehdy hojně vyprávěný.
Jeden kanický kočí jel v zimě z kolovečské sirkárny a ztratil po cestě houni. Nic by se nebylo stalo, kdyby ji byl jiný soused z Kanic zpovzdáli nezahlédl, a kráčeje hezky zeširoka se nedomníval, že tam leží někdo zmrzlý. Pokřižoval se před umrlcem a obloukem se mu vyhnul. Doma svůj nález hlásil představenému obce, ten ihned svolal první radní, vypůjčil si od barona kočár a jeli pro onoho zmrzlého. Když přijeli na místo a nenalezli nic než starou houni, hodili ji na vůz a jeli zpátky domů. Jakmile Kaničtí spatřili panský kočár, domnívali se, že v něm vezou nebožtíka, a začali hned zvonit umíráčkem. Jistě si domyslíme závěr této příhody a pochopíme, proč se jim od té doby všichni sousedé smáli se "zvoněním".
Pokračujme však ve vyprávění.
Mladá kanická chasa ráda korzovala ze teplých letních nocí po silnici od školy k myslivně a vyzpěvovala, až se to rozléhalo daleko do luk. Od školy se nesla přes celou ves hra na housle a dudy. Kaničtí sousedé, sedící na lavičkách před staveními, rádi poslouchali studenty řídících, kteří přijeli domů na prázdniny. Byla to muzika tak hezká, že ženským prudčeji zabušilo srdce a mladým se vůbec nechtělo jít spát.
Než jsem dovyslechl tyto vzpomínky, vzlétl mi před očima z trávy otakárek fenyklový, zdejší vzácnost a klukovská touha. Zdálo se mi, že jen přemíra pampelišek v trávě a srpek měsíce, zaseknutý do lesního obzoru, zůstaly jako jediná neproměnná skutečnost této vzpomínkové krajiny. Nad osetým polem se zvedl temný Branžovský les a za ním tušíme Oulíkov, odlehlou a nejvýše položenou ves v celém domažlickém okrese. Už je tomu bezmála čtyřicet let, kdy ji maloval Alois Moravec s pozadím šumavských hor. Pár koní táhne v úvozu vysoko naloženou fůru žita a z lesa vycházejí ženy sklánějící se pod plnou nůší dříví. Věru typická stafáž, která vyjádří v zkratce celé živobytí zdejších lidí. Nedověděl jsem se, proč Hradišťským říkají v kraji "jehňata" a Hříchovickým "cikáni". Nic cikánského jsem tam neviděl, naopak hned na kraji vsi mě upoutalo hezké roubené stavení a na návsi kaplička, vystavěná před šedesáti lety. U cesty právě rozkvétaly švestky svým skromně bělavě nazelenalým květem pod šedivými nebesy, slabě mrholilo a vzduch byl pln chladné vlhkosti. Najednou se zdvihla mračna a do západního obzoru se ostrou modří promítl obrys Čerchova, jejž přeťala vertikála věže stanětického kostela svaté Kunhuty. Přízemní myslivna s valbovou střechou a dvěma zahrádkami před okny bývala před sto dvaceti lety dějištěm návštěv "paní komisarky", jak tenkráte nazývali na Chodsku Boženu Němcovou. Přicházela sem i s dětmi k panu lesnímu Bendovi a tento dobrosrdečný lesák ještě po letech projevil spisovatelce důkaz upřímného přátelství, uhostiv u sebe na celé léto její churavou dceru Doru. Václav Tille, monograf Boženy Němcové, uvádí tuto stanětickou postavu jako model pro rýzmburského pana myslivce z Babičky. Mnohé postavy z jejího vrcholného díla dostaly pevnou konturu už tenkrát v zdejší krajině, která byla první svědkyní básnického zrození mladé ženy.
Těžko už se dopátráme, z jakých příčin bylo Stanětickým uštědřeno nepříliš lichotivé přízvisko "zabijáci", ale dostat při muzice jednu "stanětickou" prý předpokládalo předem napsanou poslední vůli. Tři lípy rozkvetou před kostelem vždycky mnohem později, než kaštan vzpřímí své bílé svíce květů. Jen kružby v gotických oknech nemění svou rozdílnou kresbu, jež je pádným svědectvím o dávných kamenících, kteří se v svých nápadech velmi neradi opakovali. Potkáváme zdejší ženy oblečené v modrých "namiškách", jimiž připomínají svou krajovou příslušnost k širšímu Chodsku. Poutníka právnické profese by možná zajímala stručná připomínka, že se zde narodil dr. Jiří Hoetzel, profesor správního práva na Karlově universitě a autor první československé ústavy. Už nenajdeme v Zahořanech starou chaloupku u rybníka, která byla dom movem nejveselejšího a nejpopulárnějšího chodského dudáka Josefa Nejdla známého široko daleko v kraji pod jménem Hanči. Přítel, který má v malíku dudáckou historii, mi o něm vyprávěl několik typických historek. Ptali se ho kdesi, jestli je ženat. "Ne," stručně odvětil. "Mil sem vosům roků známost a potom sme se pro jediný slůvko rozešli." - "A pro který ?" "Hdyž sem se jí ptal, esli si mě veme, řekla: Ne. To bulo mí nechčestí. Mil sem mlčít a mohli sme mít známost eště vosům roků."
Jindy se zničehožnic zeptal kamaráda: "Tak eslipak víš, Hondzo, proč vůl, hdyž se mu řekne Hot, de vpravo, a hdyž se mu řekne Bístahá, zahne doleva?" - "Hlavu dybych si roštíp, nevím." - "Tak vidíš, ha vůl to ví." Jednou se setkali v oujezdské Kozinově hospodě s malířem a sběratelem písní Ludvíkem Kubou a náramně si přitakávali s upřímným porozuměním. O tom všem velmi živě a průkazně vypráví chystaná Svačinová kniha O dudácích a dudácké muzice na Chodsku.
Už při letmém zastavení na chrastavické návsi překvapí poutníka tato ves výstavností svých statků a upozorní tak na dávnou a ustálenou zámožnost. Zdejší katastr se odedávna honosí nejúrodnější půdou v chodském kraji a chrastavické nevěsty se jen proto nerady vdávaly přes pole, aby svá bohatá věna nemusily odnášet z domácí obce. Časté sňatky mezi spřízněnými rodinami měly některé stíny po stránce genetiky, stejně jako v sousedních Bořicích. Jan Vrba označil statek u Halířků za nejvýnosnější na celém Chodsku, ale nás víc zajímá sousední stavení u Borů, které pamatuje návštěvy Boženy Němcové. Každý literární historik a každý zájemce o život a dílo "Naší paní", jak František Halas nazval autorku Babičky, si zde vybaví s pohnutou myslí její "Obrazy z okolí domažlického", jejichž převážná část vznikala právě tady. (Škoda, že nezachovali nad klenutím vjezdu a branky původní fasádu, tak typickou právě pro tento dvůr.) Tři roky před zrušením roboty v minulém století byla tu poprvé a pan řídící Josef Kubricht zachoval v kronice pro budoucí pokolení, co slyšel od starých lidí vyprávět o této spanilé básnířce.
Představuji si živě sličnou mladou paní s hladkým účesem temných vlasů nad úbělem čela, oblečenou podle módy čtyřicátých let, se slunečníkem v ruce, jak se zastavuje před vsí a obhlíží široké šumavské panoráma od Jezvince a Orlovice přes Koráb a Rýzmberk k Prsům Matky boží a dále přes vlny Javorů k táhlému hřbetu Hohenbogenu, kde tenkráte ještě nestál stožár s televizním vysílačem. Snad také tehdy dokvétaly třešně a vzduch byl zimavý, poněvadž Javor měl ještě sněhovou čepičku. Modř lesů a hor temněla svou sytostí nad jemnou zelení osetých lánů. Už vchází k Borům do dvora, kde ji vítá urostlý rychtář, vědomý si vlastní zámožnosti a pyšný na svou známost s domažlickými pány, zatímco jeho dobrosrdečná žena chystá milé návštěvě nějaké pohoštění. Paní komisarka se rozhlíží po velké senci, všechno si pozorně prohlíží a všechno ji zajímá, ať je to vysoce nastlaná postel pod nebesy nebo kvítkovaný suden s domácím nádobím či u dřevěného stropu pověšený rychtářský buben. Neujde jí žádná podrobnost rychtářčina kroje a její citlivý sluch pozorně odposlouchává zdejší pramenitou mluvu, tak odlišnou od nářečí v Podkrkonoší, kde vyrůstala. Selští hostitelé pozvou kvůli ní na přástky mladou chasu i vypravěče, a za plápolu loučí se pod temným stropem ozve jásavá písnička, zprvu taneční, později rozpásaná, až dojde na ty "daremné", které vtisknou "dívčím" červeň do tváří. Jindy domažlická paní přijde s mužem i synkem na posvícení, kdy tancechtivá děvčata roztáčejí své tanečníky, o masopustě se převlékne za chodskou selku a běhá s ostatními maškarami po návsi za dudákem a houdkem. Byla pozvána i na svatbu rychtářčina bratra a tak poznala všechny chodské svatební zvyklosti, o kterých se rozepsala velmi podrobně do České včely.
Kreslím si na návsi štítové stavení u Šarbochů, z jedněch vrat povyběhl chlapec a míří na holuby dřevěným samopalem, z polí přicházejí ženy v modrých flámiškách, lopaty držíce na ramenou. Mnoho se změnilo od dob Boženy Němcové, kdy docházela v Bořicích k hospodáři Johánkovi, který se mohl ze záliby věnovat štěpům a včelám...
Milovníci archeologie vědí o Milavči především z odborné literatury, která tomuto místu přisoudila zvláštní kulturu lidu, jenž se už zabýval zemědělstvím, znal bronz a uměl svá sídliště opevňovat důmyslným hrazením. Na mohylových polích ukládal své žárové pohřby, provázené zvláštními kulty, jejichž tajemným a ojedinělým svědectvím, dodnes plně nevysvětlitelným, zůstává bronzový vozík na nízkém podvozku se čtyřmi koly, nalezený v chrastavickém lese v mohyle bojovníka. Je to svým způsobem středoevropský unikát. Kotlovitá nádobka připevněná na podvozek nemá žádné symboly, které by svědčily o nějakém uctívání slunce jako v některých jiných případech. Do mohyly v lese Škanivě byl přiložen bronzový meč a břitva. Vozík je vlastně schránkou na spálené kosti bojovníkovy, ale otázka po nejvlastnějším smyslu zůstává podnes nezodpověděna. Citlivé prsty žen hnětly z hlíny veliké zásobnice na obilí i popelnice se zvláštním otvorem pro duši a dřívkem vrývaly do měkkého povrchu této keramiky geometrický ornament. Nevíme, zda tito zemědělci měli nějaké božstvo počasí, ale jistě věřili v posmrtný život, ukládajíce k popelnicím zbraně, nástroje, terčovité jehlice i ozdobné kroužky. Jen přesná znalost vědcova spojená s obrazností básnickou by nám mohla vyvolat něco z jejich nutkání vnitřního a snad také přiblížit způsob jejich života a stupeň vyspělosti jejich zemědělské výroby.
Studánka Vojtěška připomíná jednu ze svatovojtěšských legend, která je spojena se světcovým návratem z Říma do vlasti. Unavený poutník prý položil hlavu na plochý kámen a usnul ve stínu stromu. Pastýř hnal kolem stádo ovec a nedalo mu to, aby spícímu neprovedl jednu svévolnou taškařici. Nahnul se nad světcem a zatroubil mu hlučně do ucha. Zlomyslník na místě ohluchl a od té doby nesměli milavečtí pastýři troubit na roh ani na troubu, ale jen práskat bičem. V barokním chrámu je na stěnách rozvinuta svatovojtěšská legenda v cyklu fresek, namalovaném plzeňským malířem Juliem Luxem a domažlickým Coppem brzy po dostavění kostela. Výjev s pastýřem zaujme zvláštní dramatičností a krojem, jímž se nám strážce stáda jeví jako nějaký švédský voják z třicetileté vojny. Nakreslil jsem si tu buclatého andělíčka, který je umístěn na kazatelně. V jedné ruce drží srp a druhou objímá snop pšenice, což je jistě v té době zvláštní pojetí. Stále jsem myslil na jednu historickou pasáž, uváděnou učeným Gelasiem Dobnerem, že svatý biskup se právě v Milavči dověděl o pobití svých bratří na Libici a odtud obrátil svou pouť směrem k pohanským Prusům, kde nalezl mučednickou smrt.
Poblíž šestiboké kaple, vystavěné nad zázračnou studánkou, stojí u rybniční hladě zvláštní stavba se zděným přízemkem a sroubeným poschodím pod širokou mansardovou střechou. Toto stavení z roku 1775 původně sloužilo jako lázeň a později bylo přeměněno v školu.
V čtyřicátých letech minulého století kolem ní kráčívala básnířka Babičky, když sem chodívala na hyjtu do statku u Ševčíků. Selka se jí jednou na sadě svěřila se svým milostným hořem, jehož stálou připomínkou byla darovaná přeslice od milovaného chlapce, za kterého se nedostala, protože ji rodiče přinutili k sňatku s jiným. Denně se potkávají s prvním milým a její soužení je den ke dni znovu oživováno. Spisovatelka, která ve vlastním životě příliš důvěrně poznala okouzlení i rozčarování z lásky, měla jistě dostatek porozumění pro ženu podvedenou nepřízní osudu a paličatostí vlastních rodičů. Její příběh se stal podnětem k povídce Obrázek vesnický, která byla otištěna v České včele roku 1847 jako třetí z povídkových prvotin autorčiných.
S jiným milostným osudem se setkáváme po čtyřiceti letech v chalupě u Vondrů, stojící na konci vsi u nahošické silnice. Tam se narodil Josef Váchal, malíř a grafik svérázné tematiky a osobitého dřevorytového i slovesného výrazu, který má svou početnou obec ctitelů mezi sběrateli a čtenáři. Stýkal se v Praze s Mikolášem Alšem, který nikdy nezapomněl Váchalovu otci, svému blízkému příbuznému, mladistvou lehkomyslnost, s kterou opustil svobodnou matku se synkem, když ho nejvíce potřebovali. Váchalovo rodiště vyřezala do dřeva Anna Macková, když si v Milavči za jedné návštěvy se svým druhem grafikem nakreslila tento motiv na památku. Když Božena Němcová chodila do Milavče, mohla tenkrát pokolébat u Bittnerů synka Jirku, který se tu narodil 23. ledna 1846. Později studoval na pražské reálce, a když v Polsku zařinčely zbraně v revolučním boji za samostatnost otčiny, byl mezi českými dobrovolníky na bojišti i tento student. Po návratu hrál divadlo u venkovské společnosti Kramuelovy, než se podruhé vypravil dobrovolně na vojnu, tentokrát proti Průsakům v roce šestašedesátém v čáslavském pluku Rajšachově. Tentokrát vyvázl bez úrazu, kdežto v Polsku byl raněn střelou do nohy. Po válce se uchytil na pražském jevišti a od té doby hrál v oboru charakterních rolí zejména intrikány a světáky klasického i moderního konverzačního dramatu. Jeho knihy hereckých vzpomínek jsou cenným příspěvkem k divadelní historii minulého století.
Na Národním divadle hrála i jeho žena Maruška Bittnerová, rozená Baubínová. Vynikala zejména v rolích tragických milostnic a hrdinek, z nichž zvláště postavy antické a shakespearovské měly osobitý ráz. Jejich syn Julius hrál v lidových operách na německých vídeňských jevištích.
Do Blížejova od nepaměti pochovávali z Nahořic, Přívozce i Chotiměře na hřbitůvek kolem kostela svatého Martina, který měl svého faráře již roku 1384. Později byl za české vrchnosti Kašpara Bohumíra ze Zbenic přestavěn do nynější podoby. Jen železniční trať rozdělovala obě národnosti, které tu po léta žily v sousedské shodě, než henleinovští ordneři začali zavádět svůj nacistický pořádek i zde.
V sousedním Přívozci stojí půvabný zámeček, který od roku 1753 patřil rodině Dohalských z Dohalič, jejíž první člen hrabě Bořek Dohalský z Dohalic se sem přiženil. Naše vzpomínání patří českému politikovi a novináři Zdeňku Bořkovi Dohalskému. Všichni vrstevníci se shodují v úsudku, že byl dokonalý kavalír, přítel umělců a statečný Čech, který své češství osvědčil v těžkých dobách okupace a na přímý rozkaz Himmlerův musil položit za ně život na popravíš ti v Malé terezínské pevnosti. Kouzlo jeho osobnosti jen letmo napoví malý výběr jeho novinářských článků, sloupků a vzpomínavého čtení, které dr. Miloslav Halík soustředil do posmrtně vydané knihy Opuštěný stůl. Vzpomínání přátel uchovává tvář "zábavného společníka a nevyrovnatelného vypravěče", ale z jeho tištěného slova vyzařuje upřímná láska ke kraji, z něhož vyšel a jejž nepřestal nikdy milovat. Drobné medailónky umělců a evokace vzdálených rodných končin zaujmou i dnes teplou družností a kultivovaným slovesným tvarem.
Lučinatou rovinou mezi Přívozcem a Chotiměří pospíchá pod skřivaním nebem říčka Řubřina a klikatí se mezi blatouchy a pryskyřníky v stínu olší a vrb. Před zámkem mine rozkvétající kaštany a tři červené báně barokní kaple svatého Jana Křtitele z poloviny osmnáctého století, která působí dojmem nějaké ruské cerkve. Tento architektonický šperk je velmi citlivě zasazen do syté zeleně dubů a lip. Václav Spála by tu našel svou barevnou škálu: svítivou běl zdí, sytě červené střechy a takovou hutnou modř nebe, že by z tohoto motivu jistě složil obraz k pomilování krásný. Marně tu hledám mlýn, v němž se narodila maminka národního umělce Zdeňka Štěpánka, který má po přeslici široce rozvětvené mlynářské příbuzenstvo "po vodě i proti vodě" v celém širém kraji. Jako mlynářská dcerka se jeho babička přivdala z Křenov do chotiměřského mlýna U Pavlíků, ale dlouho se netěšila z tohoto manželství. Přišla jednou náhlá bouře a mlynáře zasáhl blesk, právě když přecházel po vantrokách. Poněvadž nemůže být mlýn bez mlynáře, musela mladá panímáma pomýšlet na nové vdavky. I přiženil se k mladé vdově Karel Tayerle, synek z Dlouhého mlýna pod Klenčím, dobrý hospodář a "pan otec", u něhož se chasa držela a mléči s mletím se ve mlýne ne trhli. Sestra mlynářčina byla vdána na ouňovském mlýně a jeden její syn mlynařil na mlýně Paseka. Vnuk Zdeněk byl jeden čas u chotiměřské babičky a docházel odtud do druhého oddělení přívozecké jednotřídky k panu řídícímu Bízkovi, kde byl jeho spolužákem Zdeněk Dohalský z Dohalic, který se svými třemi bratry prožíval život venkovských kluků stejně volně jako ostatní jejich vesničtí vrstevníci. Umělec se ve své vzpomínkové knize Herec vrací do Chotiměře i Přívozce a my si z ní ocitujeme jednu pasáž.
Na učitele se skoro nepamatuji, tak byl všední a my jemu lhostejni. Zato ve mlýne se mi Ubilo. Co lidi tu přešlo: šumaři, dudáci, krajánci, sekernici otvírali přede mnou nový svět, krásný, tajemný, veliký a daleký. Jak jsem hltaljejich povídáni o dalekých varních! A co báby, když se daly o dračkách do vyprávění! Jaké strašidelné příhody o pohádkových bytostech a strašidlech -jaký div, $e jsem se bál spustit nohy s lavice, fy bych byl za nic nešel v noci na splav. A i jinou důležitou vécjsem pohnal: práci! Ano, pomáhal jsem, kde jsem mohl. Na poli, ve mlýne i ve stáji. Opravdu se mi otevřel jiný svět. Svét naplněný pořádkem, kázní, úctou, ale i svět nabitý poesii, krásou, ušlechtilosti, krásnými sny, svět výmluvného ticha, melancholii lie, svět rozezpívaný nejkrásnějšími písněmi, svět zabijaček i rybaření, svět telátek, hříbat i vřeštících podsviněat, svět na souši i ve vodě i ve vzduchu. Nový fyvot, naplněný vůní domácího chleba, krájeného s pokorou a dávaného s láskou. I Zdeněk z chotiměřského mlýna patřil mezi kamarády bratří Dohalských, kteří se účastnili všech alotrií svých vesnických spolužáků. Všichni byli velmi nadaní. Antonín, nejstarší z nich, se stal kanovníkem a arcibiskupovým sekretářem, František byl později naším velvyslancem ve Vídni, Ludvík měl malířské nadání, studoval na akademii a zemřel mlád na otravu způsobenou nějakou olovnatou bělobou. Zdeněk byl mezi kumštýři doma, hlavně mezi muzikanty, a všemi rád viděn. Když se sochařem Bretschneidrem vyprávěli rozmarné historky nefalšovaným chodským nářečím, byla jejich rozprávka tak poutavá, že spolubesedníci mohli na nich nechat oči. Starý pán ze zámku se svou zakouřenou zapekačkou činil dojem přívozeckého šafáře a jeho bryčku znali kumpáni ve všech domažlických hospodách. Když se "panu starému" v Chotiměři povedla várka, musil mlynářův Zdeněk vyřídit panu hraběti dědečkův vzkaz. A oba, mlynář i hrabě, seděli u chmeloviny vytrvale tak dlouho, dokud z várky něco zbývalo. V poschodovém domě za trati býval často u rodičů hostem komunistický novinář Julius Fučík. Psal zde svou Boženu Němcovou bojující, kterou mu za okupace vydal smíchovský nakladatel Otto Girgal. Na paměť tohoto pobytu byla zasazena na dům pamětní deska s tímto nápisem:
Do tohoto domu se vracel
často a rád k oddechu
bojovník za socialismus
soudruh JULIUS FUČÍK
Lidé bděte
Fučíkovi rodiče zakoupili tento dům v roce osmatřicátém a uchýlili se do něho s dvěma dcerami, Lídou a Věrou. Syn Julius sem dojížděl se svou ženou Gustou, která nám ve svých vzpomínkách vylíčila zdejší události v pohnutých letech společného pobytu. Stýkal se zde s dělníkem plzeňských železničních dílen Vojtěchem Tichotou, kterého Němci po návratu z mobilizace vyhnali z nahošického bytu a jenž byl u Fučíků přijat jako nájemník s celou rodinou. V doprovodu tohoto dělnického soudruha a své ženy Gusty vycházel zadními vrátky do lesů, aby se proměnil v houbaře nebo v recitátora veršů svých oblíbených básníků. Za nepohody se mohl v tomto svém příjemném exilu soustředit k studiu české literatury, třeba k "umlčeným a zapomenutým", jimž se nedostalo lásky ani pozornosti od literárních historiků. Některé stati, napsané za chotiměřského pobytu, byly po válce vydány v knize Milujeme svůj národ. Byl zde až do chvíle, kdy musil odtud uprchnout před následky zrady. Tehdy jej Vojtěch Tichota doprovázel za teplé červencové noci na osvračínské nádraží - opravdu naposledy. Julius Fučík měl rád životní pohodu a jas... Ten tu všudy vyzařoval z vůně kvetoucích štěpů a hrušní pod prosvíceným nebem i ze zahrady před okny, kde na záhonech rudly tulipány a z trávy jásavě zářila okvětí pampelišek. V tomto úsměvném čase jsem si ho zde zpřítomňoval a ty chvíle byly vyladěny do slunečních barev i jarního rozjásání celé přírody. Takové vzpomínání o sobě si vždycky přál. Chotiměř se může právem pochlubit dobrou barokní plastikou hned na třech místech. Pěknou sochařskou práci představují postavy světic a světců na zámecké kapli, za vsí mezi lipami stojí kamenná postava světce z Nepomuku, která drží v pravé ruce kněžský kvadrátek a levá objímá kříž. Vzrostlé kaštany, javory a lípy obklopují kamennou Kalvárii. Německý i český nápis vysvětluje smysl jejího založení.
KaŽdodenie sto dní odpustky zegskat.
Zdeněk Štěpánek mi při svém vyprávění připomněl, že se jí jako děti velmi bály.
I Osvračínu musíme přiznat leckterý půvab. Je tu zámek, jehož stromy a altány se zhlížejí v hladině návesního rybníčku, kolem cesty se táhne dlouhé stavení bývalého panského dvora a kostel na svahu upoutává zrak svou siluetou. Zajděme si tentokrát i na hřbitov.
Mé srdce bylo hromada popelu,
pod nímž hořel plamen,
probodené chvějícím se listem,
Pane, v světle čistém pokoj mi přej, amen.
Tento epitaf si můžeme připomenout u jednoho hrobu, v němž je pochován zdejší rodák Josef Abraham, učitel a autor dvou básnických sbírek, Poezie měsíčního kruhu a Chodské sonety, vydaných v letech 1930 a 1931. Příliš krátká doba mu byla určena, než aby mohl plně vyzrát jeho básnický tvar, ale se zájmem si přečteme tyto dvě tenké knížky, napsané z upřímné lásky k svým rodným a svému domovu.
Nad Močerady zelenyj vršík,
zamračilo se, bure tam pršít.
Bure tám pršít, jen se bure lijt,
já tam mam holku, muším za ní jít.
Žádná nejni má, než ta maličká.
Vona štěbetá jak laštovička.
Vona štěbetá, vona švátoří,
když se k ní hezkyj chlapec položí.
Něco typicky českého nás ovane na návsi v Močeradech.
Hladiny dvou rybníčků zrcadlí bílé štíty i kapličku, jejíž šindelová střecha s bání je tak typická, že by mohla být umístěna v kterékoliv Alšově kresbě. Stojím a čekám, až v kovárně zabuší perlík o kovadlinu, až zastaví chasník před přístřeškem žebřiňák, vypráhne koně a zavolá mistra kováře, aby Hnědce přibil ztracenou podkovu. Aspoň tu bych si chtěl odtud odnést domů pro štěstí. Nezastavil se tu chasník s koníčky, ale zasupěl traktor a ze sedadla mi zamával chlapík v modračkách a s černou rádiovkou na hlavě. Náhle slunce zašlo za mrak, voda a nebe se proměnily v oslnivý stříbrný lesk, do něhož stromy, kaplička i chalupy promítly své temně šedé siluety. Toto světelné drama s temnem v podnebesí jako by předznamenalo nějakou dávnou baladu. O jedné nás zpravuje Sommer ve své topografii.
Když nastala v letech 1771—1772 neúroda a drahota, byli obyvatelé této vsi velmi těžce postiženi. Většina z nich pomřela morem a jen několik málo přežilo tuto egyptskou ránu. Vrchnost osídlila pustou ves novými robotníky hlavně z okolí staňkovského a ze vsí u Horšova Týna. Ti se však dlouho nápadně odlišovali od okolních sousedů výslovností, oblečením, zvyklostmi a štíhlým růstem. Nikdo mi však nedovedl vysvětlit, proč jim podnes zůstala přezdívka "houvádi".
Čerchov a Přimda stále provázejí poutníka, který putuje od Močerad k Novým Dvorům. Je to malinká ves s bývalým dvorem, patřícím dříve k chudenickému panství, která se nehonosí žádnou zvláštní historií. Skupina převysokých lip stíní na návsi zděnou kapličku a pod ní stojí u cesty výstavný statek U Maretíků. Z této usedlosti pocházel odborný učitel Petr Josef Vrba, otec známého spisovatele Jana Vrby, který se zamlada častě ji vracel mezi příbuzenstvo do otcovy rodné vsi. Jedno rozsáhlé pole za rybníkem se ještě dnes jmenuje Dolina a dalo děj i název stejnojmennému románu z Vrbový rané tvorby. Bylo oseto řepkou a ostrá žluť jejího květu působila na velké ploše poněkud disharmonicky v této půvabné jarní krajině. Pobýval jsem tu u hodných přátel a zažil několik slunných jarních dní, jež si ponesu jako svěží snítku vzpomínky do začouzené Prahy. Jistě tu lidé mají rádi stromy, poněvadž se s nimi setkáváme v selských sadech i polních alejích kolem dokola vsi. Rád jsem zrána chodíval polní cestou pod kvetoucími štěpy a mezi bílými zvonečky rožců k lesíku Mlázu, odkud je nejkrásnější pohled k Srbicům i na čerchovskou stranu.
Májovým deštěm voní ornice skřivani ve vy soku.
Vyšel jsem do ros. Jitřní vesnice
zní rytmem dívčích kroků.
V jeleni svítí za vesnicí ves
a ani stéblo trávy v polích nepohne se.
Takové štěstí sprchá do mne dnes
jak slunce v jarním lese.
Z dálky působí kostel svatého Víta nad Srbicemi jako tvrziště. Osada se uvádí již roku 1266 jako doksanské klášterní zboží, k němuž se dostala brzy po založení kláštera roku 1143. První zmínka o zdejším kostele je z roku 1273, ale přesným rokem založení má být letopočet 1199, nepřesvědčivě obnovený na klenbě presbytáře. Ponechme zájemcům o historii mezníky letopočtů a nechme na sebe bezprostředně působit onu zvláštní atmosféru, která tady vy dychu je z kamenných kvádrů této v jádře románské svatyně. Dva andělé drží roušku s obličejem půlměsíce u nohou gotické Madony, velmi se podobající své sestře z augustiniánského kláštera v Domažlicích. Rovněž gotický svatý Vít s kohoutem a svatý Václav s orlicí představují řezbářské dílo dobrého mistra. Zastavme se ještě u románského portálu, o jehož kamenné ostění si prý brousili křižáci meče, když táhli k Domažlicům. Podobné zvěsti se vztahují i k jiným místům, ale tady (a právě tady) cítí člověk nějak hlouběji van historie. V roce 1380 byl zdejším farářem Oldřich Hložek, kaplan krále Václava IV., nemáme však nikde doloženo, že skutečně pásl své stádečko na tomto jistě bohatém obročí. Vždyť po husitských válkách se "na hůrce při kostele" připomínalo děkanství s několika kaplany, velmi štědře nadané. Patřily k němu les Holec, Kněžský a Sádlovský rybník s množstvím polností a luk.
Do srbického zámečku Žákavců ze Žákavy umísťuje Josef Pekař ve svém historickém díle o Valdštejnovi pobyt dobrodružného kondotiéra v prosincových dnech roku 1632, kdy zde ulehl na zpáteční cestě z Všerub do Plzně. Když byl ze starého zámečku přestavován nynější dvůr, bylo tu možno ještě zhlédnout erby bývalých držitelů i mnohou cennou klenbu. Dnešní návštěvník tu spatří několik sličných štítů a celá ves na něho zapůsobí přívětivým dojmem domova spořádaných a přičinlivých hospodářů.
Koloveč je pěkný město,
má panenko, nepověz to.
Nepověz nepověz
že jsem k tobě oknem vlez.
Nač bych já to povídala,
když jsem na tě zavolala.
Nepovím, nepovím,
já jsem ráda, že to vím.
Zájemce o literární historii si do Kolovčé umístí Jana Čápa, otce spisovatelky Růženy Svobodové, která některé z jeho osudů uvedla v nedokončeném románě Ráj. Znalci Baarova díla vědí o zdejším rodáku páteru Josefu Vondrákovi, faráři v bavorském Lenfriedu, jenž psal do různých katolických časopisů a některé Baarovy práce přeložil do němčiny. Baar ho navštívil na své cestě do Řezná, na níž studoval různé situace k románu Hanče. I Vondrákova sestra Marie se uplatnila jako redaktorka katolických novin, do nichž přispívala pod jménem Ludmila Tichá. Profesor "Emil Felix, pocházející z Kolovče, je autorem základního díla o plzeňské slovesnosti "Literární Plzeň v obryse" a několika prací monografických. Kolovečskou keramiku si mohly hospodyně nakoupit na kterémkoliv jarmárce v Pošumaví, ale bohaté nevěsty si pořizovaly onačejší nádobí a na dobré řemeslné dílo hrnčířské se dívaly svrchu. Můžeme toto tvrzení připomenout aspoň jedním případem. Už je tomu hezká řádka let, kdy se jeden pracovník z pražského Národopisného muzea velmi zajímal o kolovečské nádobí a pověřil svého přítele, který učiteloval v kraji, aby mu na některém jarmárce nakoupil za sto korun nějakou pěknou kolekci. Učitel měl právě před svatbou s dcerou ředitele kdyňské měšťanky a plnou hlavu jiných starostí, než je kolovečská keramika, ale přece jen chtěl vyhovět národopiscovu přání. Brzy se mu naskytla vhodná příležitost. Na kdyňský jarmark přijeli i hrnčíři z Kolovče a vykládali na rynku své zboží. Jaké bylo učitelovo překvapení, když jeden z nich za předloženou stokorunu ani nevybalil své hrnce, mísy a džbány, ale obrátil plný vůz rovnou ke škole a nechal tam celý svůj náklad, naprosto spokojen, jak výhodně a rychle prodal.
Některé kdyňské paničky ohrnovaly opovržlivě své nosíky a nechaly se slyšet, že ředitelovic slečinka si svou výbavu zrovna nóbl nevybírala, když se může spokojit jen s kolovečským nádobím...
Kartáčovna, továrna pelhřimovských spojených kartáčoven, vyrábí technické kartáče od miniaturních zubolékařských kartáčků až po obří válcové kartáče v ceně 35 000 Kčs.
V Chodských pletárnách vzniká ženské i pánské pletené oblečení a závod má v okolí ještě několik provozoven. Pletené, velmi oblíbené oděvy posílají z Kolovče zejména do severních Čech a na Slovensko. Kolovečské si dobírali při všech možných příležitostech zastíněnými slunečními hodinami, také neradi slyšeli od cizích název Kolofanti nebo vyprávění o jedné výsadě, kterou jim udělil císař pán. Vykonali něco moc slavného, na co už se ani nikdo nepamatuje, ale dostali od Jeho Veličenstva certifikát, že budou mít z Kolovče do Klatov tak daleko jako z Klatov do Kolovče. Největší proslulostí městečka se však stal divotvorný mlýn, v němž o masopustě přemílali báby na sličné dívčiny.
Tento starodávný zvyk má za podklad skutečnou událost.
V roce 1864 byl vystavěn na vrchu Hájích mlynářem Šperlem parní mlýn na místě, kde původně stával mlýn větrný. Jako každá novota byl i tento parou hnaný mlýn předmětem všeobecného zájmu, ale okolní mlynáři jej považovali za nekalou soutěž. Rozšířili po celém okolí zlomyslnou pověst, že mlynář mele jen pro staré báby, toužící po novém mládí. Bůh ví, kdo přišel první s tímto babím nápadem, který se později proměnil v masopustní veselicí, navštěvovanou diváky zšíra i zdáli. Masopustní průvody chodí podnes v mnoha pošumavských vsích a sám jich pamatuji hezkou řádku v svém myslívském působišti. Večer vyskakují panímámy v hospodě při tanci hezky vysoko, aby jim narostlo dlouhé obilí a len, hospodáři zase tancují až do bílého rána, aby se jim dobře "okotily" brambory. V Kolovči už před sto lety oslavovali masopust svým zvláštnějším způsobem.
Odpoledne postavili doprostřed městečka mlýn a mládek se stárkem, prášek s panem otcem a panímámou jej obcházeli kolem dokola, obveselujíce všechny zvědavce. Potom obcházela za muzikanta převlečená maškara celé městečko a ohlašovala zítřejší "mletí bab". Z devíti bab může být přemleto osm mladých dívek a jedna bába se zničí. Večer se všichni sešli u muziky a roztáčeli tanečnice až do rána. Zatím sváželi stárek s práškem na trakaři všechny báby, určené k mletí. Před devátou hodinou se všechny maškary sešly v hospodě, potom prošly městečkem a začaly sbírat voračky. Průvod zahajovali medvědáři s medvědy, z nichž aspoň jeden byl zaobalen v hrachovinách už kvůli selkám, aby si mohly z něho nějakou utrhnout do hnízda slepic a hus. Za nimi pobíhal nezbytný žid s mohutným rancem, v němž nesl po vsi ukradené věci, jako šunky nebo zvláštní druh masopustního pečiva nazývaného "boží milosti" i "díťata" upečená v příslušné formě. Maškary vyváděly ještě jiné kousky: chodily přes ohnivou radlici politou petrolejem nebo po provaze ležícím na zemi a neodpustily si ani skákání z oken, ovšem jen z přízemí hospody. Všichni návštěvníci se však nedočkavě těšili na mletí.
Před mlýnem už stála pěkná řada bab. Pan otec vybral prvních devět a slavnostně jim ohlásil, že jedna z nich se musí obětovat za druhé. Tuto oběť nechtěla žádná podstoupit a proto nastala mezi nimi veliká hádka. Na to čekala mlynářská chasa, chytila jednu bábu za druhou a "nasypala" je do mlýna. Když se v mlýně převlékly, vyšlo druhým vchodem osm pěkných děvčat. To se opakovalo, dokud zásoba "mletí" stačila. Potom se všichni rozešli k obědu a od hodování se vrátili zase do hospody k tanci; kde protancovali celou noc až do Popeleční středy, aby pochovali masopust. Tímto způsobem slavili masopust v Kolovči až do roku 1860 a od té doby přestalo stavění mlýna i mletí bab.
Tuto krajovou národopisnou zvláštnost obnovili až po světové válce a zdokonalili i po technické stránce celý její provoz. Na rozšířený valník postavili mlýn s vysokým špejcharem a doškovou krytinou. U střechy mlýnice strměl násypný koš, obsluhovaný čiperným podsaditým stárkem. Mlynářská chasa sváží babičky na trakaři k mlýnu, u mlýnice je popadne silácký stárek, pomalu je zdvíhá do výše a po hlavě spouští do násypného koše. Tento násyp neobsahuje však živé báby, ale vycpané figuríny, podávající diváku dokonalou iluzi. Kolo větrného mlýna se roztáčí stále prudčeji a netrvá dlouho, zadními vrátky vychází děvče jako lusk, přemleté ze staré báby. Krasavice převlečené do rób poslední módy jsou u vchodu přejímány čekajícími mládenci a odváděny před mlýn k ostatním roztančeným párům, jejichž počet roste každým násypem. Maškary i diváci, domácí i přespolní, děti i dospělí doprovázejí tento divotvorný mlýn, chráněný pěšími i jízdními strážníky, oblečenými do stejnokrojů různých dob. Mlýn jede od ulice k ulici, chasa se stará, aby stárek měl stále dost mletí, a když už přemlel všechny báby, končí svou jízdu u Hořejší hospody, kde se bude tancovat až do rána bílého.
Alois Moravec je tak zamilován do divotvorného mlýna, že si jej dvakrát nakreslil jako novoročenku a tímto nápaditým výjevem obdařil všechny své kamarády, sběratele a ctitele.
Když jsme si s přítelem prohlédli i novou budovu školy, kterou se Kolovečtí mohou právem pochlubit, zašli jsme se podívat k hrnčíři Rudolfu Volfovi, abychom na vlastní oči spatřili, jak po starodávném způsobu točí na hrnčířském kruhu džbány a mísy, džbánečky a talířky, které potom jeho žena omalovává svéráznou ornamentikou a vypaluje v peci. Syn modeluje figurky zvířátek jako suvenýry pro návštěvníky, jichž se tu mnoho vystřídá během léta. Mistr hrnčíř usedl na lavici, nohou roztočil kruh a jeho ruce před našima očima točí pohledný baňatý džbán ušlechtilého tvaru. Tyto citlivé prsty jsou opravdu jedinečným nástrojem. Vzpomněl jsem si v té chvíli na Jana Drdu, který se na leccos dovede podívat po svém a svoje okouzlení vyjádřit i nápaditým slovem, že by jej zcela určitě zaujala i tato fortelná práce kolovečského mistra. Už před čtvrtstoletím napsal chválu na počest umění hrnčířského.
Ať žiješ, džbánečku, ař žije mistr, jen^ tě stvořil, ať %ije slavné umění hrnčířské y které v^alo svůj vznešený původ od Pána všech věcí, af vyjeme vůbec všichni,
kteří se z tebe umíme radostně napít na krásu tohoto hliněného světa, v němž se sami
nakonec v hlínu obrátíme.
tato kapitola v PDF
