Další putování
Strohý obrys Boubína vedl mne jižně Strakonic po vlnách kopců drsnatou málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořídlého nízkého obilí chuďoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhalo hlasné kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka, žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících šátkem přikrytá z kouzně na první travičku a sotva se u plotů objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetalky. Několik učedníků předjelo mne na kolech; jistě spěchají do pokračovací školy volyňské, jejíž výstavnou budovou se toto město právem chlubí. Malý vláček udýchaně skanduje svou každodenní říkanku "Do Volyně, pomaloučku, do Volyně ..."
"Lokálko kašlavá, viď, leze se to stěží
z doliny ke městu, jež mezi vrchy leží,
viď, těžko leze se do kopců zelených,
které jsou kolébkou a město dříme v nich."
Satirik Václav Lacina poškádlil touto žahavkou veršů několik svých volyňských vrstevníků — ale ani tentokráte neví jeho srdce o hněvu. Miluje tajně tuto krajinu a jako každý zamilovaný, i on se nerad přiznává k lásce. Co se škádlívá, rádo se má...
Údolím Volyňky se kolébával i známý komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody, z něhož tento malíř namaloval volyňské náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgrafita, věžička střechu a ani její podloubí není bez půvabu, stejně jako šplounání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip. Barokní sousoší českých patronů pietně renovovali bratří Boháčové, zdejší rodáci. Přespal jsem ve škole a ráno přihlížel přípravám provazolezce Dominika Třísky k večernímu producírování. Právě vztyčovali na náměstí dva stožáry s napjatým lanem a navěšovali pod ně ochrannou síť. Mnozí Podlešáci dobře znají potulné živobytí ze svých "světáckých" toulek za chlebem.
Staré sídlo župy volyňské se dělí na vlastní město, Hradčany a Podolí. Po schodech vystoupíme k farnímu chrámu, vedle něhož jsou zbytky staré tvrze | v podobě špýcharu. Prohlédněme si praehistorické sbírky zkamenělin, dar archeologa J. V. želízka ji soukromé museum bratří Boháčů, jehož překrásný l soubor minerálů nashromáždil Volyňským otec tří umělců. Volyňská trojice patří už dnes literatuře. Václava Lacinu jsme vám představili, A. M. Píšu jistě hmate z jeho díla básnického a kritického, a Jaroslav Hůlka, nadějný prosatér z družiny wolkrovské, zemřel v mladém věku na tuberkulosu, jako jeho mnohem známější vrstevník. Bylo by křivdou nevzpomenouti i jiného významného rodáka volyňského, Dra Josefa íaizla, národohospodáře velmi zvučného jména.Světské putování všech Volyňských skončí jednou
pod kostelíkem "na Malsičce". Tento lesní terasovitý
jřbitov přijme stejně pana purkmistra, jako největáho povrhela. Chrám, posvěcený ku cti "Proměnění
Krista Pána na hůře Thábor" založila Léta Páně 1590
paní Ludmila Drštková ze Švihova, nařídivší ve svém
kšaftu, "aby nynější i budoucí faráři přijednajíce sobě
druhého kněze pod obojí způsobou, mši svatou slovem
Jeden z oltářních obrazů má býti údajně dílem Brandlovým, ale obraz svatého Václava na postranním oltáři vytvořil Antonín Lhota, Alšem milovaný profesor z pražské malířské akademie, který odpočívá právě zde na Malsičce. Skloněnou hlavu Madoninu vytesal Jan štursa na náhrobek rodiny Lovických. Který hřbitov na venkově může se pochlubiti tak cennou prací výtvarnou? U jednoho prostého kříže jsem postál nejzamyšleněji a nejdéle. "Zde odpočívá P. Vácslav Čeněk Bendl, kněz a spisovatel český, narozen v Turnově 24. X. 1833, zemřel 26. VI. 1870 zde, ode všech želen." Přítel Boženy Němcové, náš první překladatel Puškina, kněz milovaný venkovským lidem všude, kde: působil. Velebný pán Bendl...
Když už jsme u vzpomínání kněžského, odběhněme do Malenic, kde zemřel na odpočinku bývalý archivář z Jindřichova Hradce, Páter František Teplý, osobnost krásná a výrazná, po níž mají Hradečtí důsažnou památku. Napsal jim několikadílné dějiny města. Nad zastávkou mezi břízami budou Maleničtí na něho vždycky vzpomínati při pohledu na rotundu svatého Václava jím založenou. Kdo ví, že na malenickém hřbitově odpočívá i první stavitel Národního divadla Josef Zítek, který v kraji vlastnil bílý zámeček elčovický? Vždycky o Dušičkách posílalo ředitelství divadla bohatý věnec na jeho hrob. Ještě studený vítr s polí vál a jehnědy na lískách se zimomřivě chvěly v tom čase velkonoc, který mne zcela náhodně přivábil do Stach. Bylo tehdy pozdní horské jaro. U tajícího sněhu na Churáňově kvetly dřípatky, první vlaštovky švitořivě odpovídaly rozezpívaným vodám, vzduch znaléhavěl sladkou nápovědí míz a toužení dálek probouzelo nový neklid v srdcích světáků".
Jsme v jejich krajině — ale nemysleme hned na komediantské vozy, nebo vrávoravou ženštinu na silnici. Bůh chraň! Stacháčtí světáci jsou lid zcela pořádný a pracovitý — a jeho krásné městečko pod Jaivorníkem svítí, voní čistotou i ve všední den jako nejllépe uklizená nedělní domácnost. Musili byste projíti mezky kousek světa, abyste shlédli tak úpravné dvorky, staveníčka jako klícky a v nich lidi svérázné, lna jejich poctivost můžete vzíti jed. V zimě se tu doImluvíte všemi evropskými jazyky, ale jakmile povolí mráz a oschnou cesty, schystají si muži zednické lžíce a vodováhu — vyleští trumpety, sbalí modračky do kufříků a sbohem, domove! Rozloučí se u malé kapličky s baňatou vížkou a až se všichni Stacháci sejdou doma, nastane prý soudný den. Tolik jich ve světě běhá. Znáte přece tátu Karasa z cirkusáckého románu Bassova a jeho světoběžnou pouť? Je jistě z této konliiny a ve Stasích dobře znají život v manéžích i lidi z maringotek.
Ať se závistníci pošklebují Stachákům, že mají FIX nich jen "hovadský kostek a bolestnou Pannu Marii, my víme své.
Do čisťoučkého náměstíčka si umístili faru s mansardovou střechou. Jen se zeptejte, koho hostíval stavovský pan farář Čech? Uslyšíte předlouhé historie skladateli Karlu Weisovi, který měl slova drsná a srdce ze zlata. Stachovští ho vždycky počítali mezi své a k "panu mistrovk se ubírali pro radu se všemožnými žádostmi, ať už se týkaly "hausírnické koncese*, nebo přímluvy u všemocných úřadů, (člověk nikdy neví, kde klopýtne). Nikdy jim nebyla pomoc odepřena. Stával ve svém černém širáku široce rozkročen před stachovskou farou, kde byla jeho residence, ovšem bez služebnictva a kamarily, vládlť jen houfu roztodivných koček a jedné želvě, jejíž občasné vandry a zmizení tolikrát vyrušily všechny skladatelovy sousedy. Tady po prvé slyšel rozhlas a skladba milovaného klasika změkčila tuto sukovatou náturu až k slzám. Nač zaznamenávati jen příhody podivínské, poděkujme za dílo "český jih a Šumava v písnk, jemuž tento krásný chlap věnoval tolik nezištné lásky a ještě více obětí hmotných.
Jinou stachovskou chloubou je Karel Klostermann. Umístil do Stach svou "Odysseu soudního sluhy" a kdyby byl už nic jiného nenapsal, Stachovští ho budou vzpomínati navždycky. Projděte kraj a pochopíte, ca znamenalo pro soudního sluhu Mastílka z Kašperských Hor doručiti obsílku jakémusi Josefu Voldřichovi ve Stasích. Najděte adresáta tohoto jména bez udání domovního čísla, když každý třetí člověk se tu jmenuje Voldřich nebo Kůs. A Stachy? To není jen městečko, jděte kolem dokola a všude vám řeknou, že jste pořád na Stasích. Co je tu samot s věžičkami a šindelovou střechou, kde se za Stachovské počítají: Jirkalov, Bláhov, Říhov, Kusov, Voldřichov, Zadov, Churáňov, Michalov, Vyšehrad, Jáchymov, Šebestov, Německé Chalupy, Tejmlov, Javorník, Oubislav ...
Karel Klostermann. — Jeho poznání krajin a lidí je přesné, přesvědčuješ se o něm na každém kroku, introspekce jasnozřivá, psychologie jemná — ale co nám vlastně brání, abychom ho nazvali básníkem? Pracuje s topornými nástroji, jeho slovo neodstiňuje a má žurnalistickou šedivost. Jeho vyprávění nejsou bez zajímavostí, objevil Šumavu naší literatuře zcela po svém, čtěme s důvěrou, ale velkého slovesného umělce nehledejme v jeho knihách. Není ho tam. " Počátek moudrosti je bázeň božk mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejich ticho a lesy. Chtěl bych znovu viděti podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych se v létě procházeti brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívati k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchati zvonky rozeznivané kroky krav, zaslechnouti i starý zvon s věže dobršské, zajíti do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejíti do starého románského kostelíka v Zdíkovci, viděti trojští tou radnici v Kašperských Horách, znovu a movu projíti každou vesnici celého Podlesí.
Ale jiná končina mne vábí. -—
Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, jehož zakladatelé měli v erbu šachovnici, ale teprve Rožmberkové přeměnili jej v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasová, nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, jehož umné dílo se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubiti prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliothékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina Soliloquia Animae ad Deum a Alberta Magna Summa de Eucharistiae Sacramento a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec. Jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrenerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou misionářům, učícím barevné primitivy víře Kristově. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vysloví telné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy — nebo jak Denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí k Panně Marii z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Vůně exotická ovane nás z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volynčiných břehů, českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazačů tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko — až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...
O vimperských kalendářích jste jistě slyšeli, ale i ty jsou tu tištěny v mnoha jazycích.
Není třeba už vypočítávati jiné znamenitosti vimperské, jen letmo se zastavme třeba ve Kvildě, kde u pily schne dřevo připravené k výrobě hudebních nástrojů, choďme tu kolem dokola a všude nás obklopí Šumava svou vážností.
U cesty ke Klášterci jsem trhal veliké šumavské zvonky, vzpomínaje Antonína Sovy a potkával německé horaly se žlutými pásky na rukávech — Už jsou všichni na druhé straně za šumavou... Veliký hřbitov aut a tanků vyvolával hlasem ozvěny hrůzu nedávných dnů, ale naši vojáci vedle na lukách sušili sena a na rzi děravé, pohozené, německé přilby trilkoval konipásek. Na pastvinách u lesů zněly zvonky stád, přečisté potoky pospíchaly s vrchů k chalupám se šindelovými střechami a mne na cestě k Vlachovu Březí tiše ovanuly vzpomínavé verše Sovo vy, vyvolávající vimperské ovzduší před sto lety...
Stařenka neznámá kdys dávno, před léty
mi po své vnučce vzkázala,
že znala mého otce, když byl mlád,
když louky byly květy posety.
A na Vimperk zda vzpomíná si rád?
I na ni, maličkou, když hrávala
s ním na klavír, když bavíval se s ní
v rodině sudích patriarchální.
Aj ! Hle! To pozdrav teplý života.
Snad první lásky nevinnost a dobrota?
To byla doba vrkočů a krinolin
a zvláštních poklon, kdy byl život hrán,
Haydn a Mozart, dua violin,
německých rodin lesk, divertissement,
a doba výletů za vody, za hory
až na Boubínské pralesy,
až do jezerních krás a Lenory
v tanečním kroku jako na plesy...
tato kapitola v PDF
