VelharticeVelhartice

Kterými jmény mám osloviti tvou krásu, krajino velhartická, aby i jiným vyvolala tvůj obraz v celé své složitosti a proměnách? Jednou se mi zjevuješ v snách jako bosá dívčina na luční stezce, úsměvná a rozezpívaná, jindy se mi zdá, že nalézám tvou tvář v pře tichém, mírném zahledění tvých matek — pokaždé se mi jevíš jinak — a já nevím, zda už jsem nalezl pravý klíč, kterým bych odemkl aspoň jednu z bran, vedoucí k tvému srdci. Znovu a znovu vracím se v jeden listopadový den, kdy mi bylo dopřáno spatřiti nejvíc a bylo ta setkání nezapomenutelné ...

Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská — a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí — a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším. Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži »v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej — a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené na jednom litém náhrobku.

Chtělo by se mi znovu jíti podzimním modřínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata a spřářdati v něm sny o hradních pannách, jejichž útlé, pobledlé tváře jsem si tolik přál spatřiti v rulových ostěních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plující oblaka — a nevím sám, proč pod prsty větru mi zazněl ze strun pavučin jen kavčí křik, A proč šedivé, zvětralé zdivo starých hradů naplňuje nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že už nelze opakovati život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoří (ne vždycky) duše věcí. A přece vytušil jsem i tady z výrazu několika tváří mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávět.

Jméno zakladatele tohoto hradu zůstane už navždy cky spjato s překrásnou Nerudovou romancí o Karlu IV., v níž Rusek z Vilhartic tak výmluvně přesvědčuje dobrého krále o kráse naší vlasti a chvále jejího lidu. Jistě spatřil tento »kamrmistr« a nejvěrnější průvodce »Otce vlastk mnohou znamenitost v italské, francouzské i německé zemi a porozuměl jistě i jiným věcem, než kořiti se fraucimoru a prázdniti číše rýnského vína — a proto nás dojímá jeho horoucí vyznání o skrytých půvabech naší domoviny. »Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse,« dí o české zemi vzdělaný vladař, jenž byl světskou hlavou celého tehdejšího křesťanstva.

Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i Vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnouti z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na Vás prozraditi, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení a fialové roucho kanovničí jste také ne118 odložil tak zcela bez váhání. Přiměla Vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žíti znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme — ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří — kam od Vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických.

Z Vašich dvou dcer mne nejvíc zajímá ta mladší, Anička. Její příběh není nepodobný únosu Heleny Spartské, a můžeme-li věřiti Homérovi, byla prý ve své době nejkrásnější ženou celého Řecka a Paridovi se jí dostalo darem od bohyně. — Vznešenému pánu Hervíku z Degenberka jistě nepomáhali bohové Olympští, když velhartickou Aničku unášel na svůj hrad do bavorské země. Zde je příběh prostší a důvod mnohem zištnější; život nebývá vždycky totožný s půvaby básní. — Ještě slyšíme fanfáry trub oblehatelů a třesk zbroje obránců na znamenitém hradním mostě, který nemá v celých Čechách obdoby a nářek pana purkrabího, obávajícího se ne bezdůvodně prudkého hněvu pánova, se rozléhá nádvořím. Pokračováním tohoto dějství byla válka, ovšem ne toho rozsahu a trvání jako ta kdysi u bran Tróje, ale spříznění páni z Růže plenili se svým zbrojným lidem tak dlouho statky vyděračovy, dokud pannu Aničku nevrátil zase na rodný hrad. Celý rok byla v zajetí a už nezvíme, jak se jí tam vedlo. To byl asi nejvzrušenější příběh jejího života. Zanedlouho ji pan Oldřich z Rožmberka provdal za svého příbuzného, pana Menharta z Hradce, který byl nestálého zdraví a zemřel po dvou letech. Neželela dlouho svého manžela a asi ji příliš tížil černý vdoví závoj — i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka a když i ten překročil práh smrti, šla potřetí k oltáři, tentokrát s Hynkem starším z Dube, jemuž podle starých zápisů dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích. švakr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat žižkou na blízkém Rábí a vězněn na Přiběnicích. Až zase jeho vnuka Oldřicha z Hradce si blíže všimněme. Opovědnik husitského krále, odvezl z Karlštejna na svůj hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské, a Velhartice byly celou řadu let jejich důstojnou schránkou. Ve střídě roků přistupuje nová postava. Je to vaše tvář, pane Jene Planský ze žeberka, která si vynucuje naši pozornost a to pro neslýchané pohoršení, kterým jste pobouřil všechny věřící celého velhartického panství. Prý jste na den hromniční před tváří celého městečka odnesl se svou mateří ze zdejšího chrámu překrásnou stříbrnou monstranci, bohatě pozlacenou a zašantročil ji až do Lnář, nikterak nedbaje opovědných listů všeho sousedního zemanstva. A faráři zdejšímu jste dědinu pobral, tu »Na veselici«, a podaroval jí svého hudce. Však si pan farář Vojtěch Pořický hořce stěžuje, že jste přál víc hudci než knězi — a když přišel na domluvu za vámi, neváhal jste prý i ruku na něho vztáhnout.

A sled událostí zastavuje se u Vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, »vyhnanče český« s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho Vaše postava pokoušela, když se léčil v lázních Vodolence, Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané »na pěti stolíctu, ovšem ne | tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově, ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bo| haté jako dominium pánů z Růže. — Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystři dává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho — za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii »weyvodovně z Moldavy« — provdané »purkrabience z Donína«. Paní Marie, purkrabienka z Donína, nebyla ani zdaleka bytostí tak citově ušlechtilou, jak nám ji představuje romantické líčení Klicperovo — naopak, její privilegia, daná Velhartickým, svědčí spíš o poTaze počtářsky chladné a požitkářsky rozmařilé, pravé to dceři barokní doby, tolik si libující v kontrastech. Neudržela dlouho svěřeného zboží, které velmi záhy přichází v dražbě do cizích rukou.

Nebudeme se zabývat dalšími podrobnostmi historickými ani novodobými — každý nalezne poučení v Sedláčkově díle »Hrady a zámky české*, kam odkazujeme zví dávce nejhorlivější. Pod těžkou hmotu dvou kostelních věží se v důvěře posadila všechna stavení městečka od časů svého vzniku. Dřevěné štíty chalup, hledící do náměstíčka, mají svůj zvláštní neopakovatelný půvab. Trpící tvář Ukřižovaného v předsíni chrámové tají v sobě všechnu citovou horoucnost neznámého gotického sošníka a v nedávném čase bolesti nalézali jsme v ní skrytou symboliku oněch dní. Stejnou důsažnost měly i postavy českých světců, vyryté citlivou rukou na starém mešním kalichu. I věžovité sanktuarium s tajemným a tajuplným nápisem pne se v gotické vertikále ke klenbě nebeské. Tatam je sláva cechů — ale staré korouhve a lucerny cechovní jsou nám symbolickou připomínkou české zbožnosti, která svěřila každodenní konání svým nebeským ochráncům. Ještě cítíme v této svatyni, zasvěcené Narození Panny Marie, na oltáři plápol svěc a pod klenbou nasládlý dým kadidla, hlas varhan doznívá pobožností odpoledního požehnání. Vracíme se znovu k podivnému nápisu sanktuaria. Jaké poselství asi nám chtěl svěřiti onen neznámý kameník, jehož jméno upadlo v zapomenutí? Už je nerozluštíme.

V prostoře chrámové zaujme nás ještě obraz, znázorňující »prosfáčka božího«, přijímajícího stigmata, na sloupu obraz bohorodice Klatovské a půvabné jesličky, k nimž vodí babičky svá vnoučata. Blízko vchodu je oratoř z roku 1609 a pod ní hrobka, pořízená nákladem pana Jana z Vrtby a jeho bratra Václava.

Mně se nejvíce líbila gotická soška svaté Anny a v sakristii podivná klenba nad obrazem. — Znalci heraldiky přišli by na své luštěním textu starých náhrobních kamenů, jichž je tu několik zazděno ve vnější zdi kostela.

Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na »kálení« prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme »hrůbata« a zbytky starých eouků pod vrchem Bořkem, jehož rozmazaný obrys vynechá i triangulační bod, jindy patrný na jeha vrcholu. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup, cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáčék koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Utichlo už zcela šáleni barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplňování a pokračování života a díla stera pokolení.

Mile bylo mi poseděti na děkanství u pana děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy, pietně ošetřujícího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomíná leckterou postavu z české doby probuzenecké. Vlastenec horlivý, neklesající na mysli v dobách nejtíživějšího útlaku národního, hluboce věřící v spravedlivou při našeho lidu, vzrušeně vykládá o svých nadějích do budoucna. Okenními tabulemi lomcuje vítr, daleko slyšitelný hlas věžních hodin zaznívá do šera pokoje, přerušuje i praskot hořícího dřeva ve velkých kachlových kamnech. Pan děkan, po domácku oděný a sedící ve velké lenošce, předkládá nám rukopisnou pozůstalost starého povídkáře. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo, Hálkovo, Bendlovo — na pamětní adrese, zaslané »Májem«, nás upoutá podpis Vrchlického, Jiráskův a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady jeho děl do cizích jazyků. I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi. Maně vzpomínám krásného líčení Kvapilova v knize »0 čem vím«, kde je věrně a sugestivně podáno líčení o návštěvě Jiráskově a Kvapilově u stařičkého spisovatele na Hrádku. A tak jsem si živě představil postavu Pravdovu právě zde, nad jeho knihami, ftH lianty a lejstry. Dobře je vše opatrováno ve Vašicii| rukou, pane děkane, děkujeme Vám.

Nejsou dnes už příliš častá setkání s písmáky. Tady jsem se však sešel s jedním z nejzajímavějších. Vcházíme s přítelem Markem do dřevěné chalupy na náměstí, kde se u ševcovského verpánku seznamuji s panem Františkem Votavou, zaníceným znalcem místní historie, nadšeným muzikantem, zpěvákem a pozdějším věrným průvodcem velhartickými znamenitostmi. Pod nízkým stropem visí několikeré housle. Tento otec dvanácti dětí nalezne po práci chvíli času, aby si s nimi pro potěšení zahrál některou ze zamilovaných skladeb. Jako sbormistr zpěvácKeiio spolku ukazuje nám svazek starých not, psaných kaligraficky na velhartickém papíře z Apeltauerovy papírny a upozorňuje znalecky na jeho vodoznak. Archiválie, opisy, výstřižky z novin — to vše svědčí o hlubokém a poučeném zájmu, který překvapuje právě v tomto prostředí.

Zda jste si někdy vzpomněla, paní Gabrielo Preisová, že Vaše knihovna byla zrobena z dřeva velhartických lip, které stávaly po stranách jedné ze zdejších kašen? A zda jste vzpomněla i na pana Votavu, který byl vlastně původcem tohoto plánu a dříví Vám laskavě přenechal. Zanechala jste tu po sobě někokrásných vzpomínek. — Musila byste slyšet našeho písmáka, jak tiše říká — »To byla hodná pank. Za fičení větru vede nás náš zanícenec kolem staré Hrmanské hospody Mikšíčkovy a chalup bez dvorků, naložených dřívím až k cestě, vedoucí k Horám Matky Boží. Tady pobýval Vojta Beneš a napsal o této osadě celou knížku. Sestupujeme do údolí k staré papírně »Na šlajfu« a obloukem kolem Voskovcovy a Werichovy chaty, dále míjejíce starý hradní vodovod vstupujeme znovu pod zdi hradební. Kamení se sesouvá pod našimi kroky až někam dolů k břehům Pstružné a ústa pověsti rozhovoří se o Sirotčí louce i o dobříšském bakaláři, vězněném ve zdejší hladomorně. Z šumění smrků zaslechneme jméno Martina Kůrce, mistra ovčáckého při zámku velhartickém, i o podivném zachránění mlynáře z mlýna pod Veselicí, jenž jen zvláštní náhodou ušel sekyře popravčí. Pan Votava vede nás k vinopalně, kde ve zřícených zdech naše obraznost vyvolá dávné postavy sousedů velhartických, vydatně prázdnících víno z cínových hubatek, zatím co mládež chodila na frej za nedělních odpolední kamsi vzdáleně ji mimo dosah počestných matron a bdělý zrak přísného konšel štva. Jistě sem kdysi chodíval i zasněný chlapec z blízkých Stojanovic, pozdější spisovatel Adolf Velhartic-j ký, jehož román z gotické Francie tolik vzrušoval našij chlapeckou fantasii a vodil náš vznícený zrak s křižáckými rytíři až daleko, daleko do Svaté země. Kde jinde mohlo býti dějiště všech jeho vysněných příběhů, než právě tady?

Sama skutečnost to potvrzuje. Hle, už vychá z arkád vousatý strážce hradu, krakonošské postavy,| a chřestí v rukou svazkem mohutných klíčů. Je ti kastelán — nebo strážce pokladů? Jeho silný hla mne nemůže vrátit do střízlivé přítomnosti, vždj každý kámen zde hovoří o časech minulých. Ze zadní gotické branky vychází sama Bílá paní Velhartická, ochránkyně a strážkyně rodu, který měl ve znaku pětilistou růži. Mihla se ložnicí klínového pokoje, aby šla pokolébati plačící dcerku Elišku, nad jejíž kolébkou usnula únavou i stará Kačenka, věrná opatrovnice a chůva. Zemřelať paní, pocházející z Hradce Jindřichova, sotva dadouc život dcerušce. Ne, to není mlha, co vystupuje prázdným otvorem okna, to šelestí mušelín za krokem Bílé paní a její posmutnělý zrak se proměnil v lunu, nehybně stojící nad mlčením věže i ztichlého nádvoří. Prudká melodie Pstružina není ničím jiným než náhlým zaštkáním umírající mateře.

Krásná je procházka loukami kolem zpívajících vod, kde děti tančí v trávách u hejna bílých hus — a "na panském" právě kosí pšenici — až zase se ocitneme ve spleti »rejniček« u staré synagogy, kovárny a trafiky, kde horlivá prodavačka nás upozorňuje na poslední zprávy z londýnského rozhlasu.

S grafikem Karlem štechem, kterého zdejší prostředí inspirovalo k celému cyklu leptů, jsme zašli nakonec do krásné, nové školy. Nejen samým umě|a!m živ je člověk. Paní řídící Klimentová umí z byinek velhartické krajiny připravit předobrý trunk, pehož účinné užívání přispívá prý k lidské dlouhověkosti. Řídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou končinu ještě jinak, než zrakem, a přišli jsme jí na chut.

Při návratu do domu přítele Marka svítila hvězdná nebesa a do usínání zaznívalo z rejničky táhlé vyzpěvování ponocného:

Odbila dvanáctá hodina,
chval každý duch Hospodina,
i Ježíše, jeho syna.
Ó, svatá Boží rodičko,
ochraňuj nám naše městečko —
zdrávas Maria!


tato kapitola v PDF