U Sudoměře
Válečných vozů zastavení přísné
z očí vod tady zři —
a ostří pluhu o kámen když křísne,
zrak náhle zajiskří.
Sudlice dešťů do hrud prudce bijí,
v pavézách dubů klid.
Kopyta koňská, drtící čís šíji,
pod hrází slyším hřmít.
I v rákosí pleny dálce nastražené
mha prostře jako kdys.
Do těžkých mračen tvář hněvu se klene,
pod čelem tvrdý rys.
Žalm křivdy stoupá z hloubky zaorané
a prosba živých z metajících žit.
Sen v hladu chudých až od mlatů vstane
bude bít a bude mstít.
Poutníče, který v předjarním čase zavítáš do této krajiny, ztaj dech a naslouchej! Naslouchej pozorně! Nejsi v krajině ledajaké — nebude se vemlouvati do přízně tvého zraku sličností svého odění. I tvář její je přísná, nehybná, vzpomínající. Ani pláč čejčin nad ostřicemi mokrých luk a těžkými vlnami brázd — ani pípání rackovo nad šedivým zrcadlem hladin ne- jsou jejími jedinými hlasy v tom stálém soustředivém tichu.
Ten nejpravdivější, který tě tu mocně ovane, dere se z hlubin a přesvědčivě hovoří teprve k duchu. Tady u Sudoměře se zaposlouchej, ať uslyšíš, čím hřmí vlna obzoru za hradbou staletých dubů a co říká ono náhlé, výmluvné ztišení.
Je to hlas ničím nepřehlušitelný . ..
"Tenť Pán velí se nebáti
záhubci tělesných,
velíf i život složiti
pro lásku svých bližních -
Nepřátel se nelekájte,
na množstvie nehleďte,
Pána svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte! ..."
Nevidíte nad hladinami dvou rybníků k nebi vzty- čenou kamennou postavu? Tvář je soustředěna v úporném přemýšlení, ruka s velitelským palcátem ztrnulá vyčkávavě v rozmyslné nehybnosti. Mračna, ještě plná březnového sněhu, valí se nízko nad zemí se všech stran, jako by chtěla zavaliti i nečetný zá- stup, který se zde mlčky zastavil před vaším vnitřním zrakem.
A postava se zdvihá, oživuje, roste ...
Slyšíte?
Kraj náhle probuzený z dum se rozpomíná a mluví: "Pomněte na váš první boj, ježto jste malí proti vel- kým, nemnozí proti mnohým, neodění proti oděným statečně bojovali. Však ještě ruka boží není ukrá- cena. Protož doufajíce v Boha, buďtež hotovi..." Od štěkně k Přeborovicům se těžce sune "Iid pol- ní", už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka škaredého a šikuje vozovou liradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípne kolo, koně se vzpínají, ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají s hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je na- rychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Všechno v pospěchu, udýchaně, bez zastavení. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník škaredý od Markovce. K seve- rovýchodu, na píseckou stranu, jsou už namířeny ta- rasnice. Odtud se blíží královské vojsko, vedené mincmistrem Mikšem Divůčkem, Písek už je v jeho rukou a tuto hrstku unavených dlouhým pochodem zmůže panská moc místo hry, dřív než bys vrchcáby rozhodil. Už křičí ti přední, mávajíce kopími, zdviže- né praporce vzhůru. Tvrdé upracované ruce těch na vozech potěžkávají cepy s okovanými bijáky, zrak zaostřený, rty přísně sevřené. Kněz Václav Koranda se obraci k sestrám a hejtman Břeněk z Dolan na- rychlo cosi ještě velí několika bratřím z polní obce klatovské. Jan žižka přehlíží starostlivě celý tento nevalný houfec, čítající stěží čtyři sta duší, počítaje v to sestry i práčata. Bože, je seřaděno nejvýhodněji těch dvanáct bojových vozů, aby z nich byla pevnost nedobytná? Těch devět jízdných koní, kteří se tu tísní za hradbou, nemůžeme přece nazývati jízdou. Od Strakonic se valem blíží opravdová železná jízda, celý les kopí se tyčí nad ní, Bohuslav ze švamberka a Hanuš z Kolovrat jedou v čele — a kdo je to mezi nimi? Je v sedle jako oni, oděn v brnění, ale na ru- dém plášti mu svítí vyšitý bílý kříž? Toť urozený pán Jindřich z Hradce, strakonický velmistr johanitské- ho řádu, zarputilý nepřítel; což nezříte, jak pobízí své, aby nečekali, že toto stádečko sedláků a ševců na kopytech svých koní roznesou, tentokrát pozná jednooký zemánek sílu moci panské a církevní. Ten- tokrát .. .
S druhé strany je už na dosah hlavní voj z Písku, už se spojili, už obkličují vozy ...
Tam je ticho, takové mrazivé třeskuté ticho, až nepřirozené v tom divokém hemžení.
Každý jen v duchu slyší slova chorálu.
"Heslo všichni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hauptmanóv pozorujte,
retuj druh druhého;
hlediž a drž se každý u šiku svého.
A s tiem vesele křikněte,
řkúc: Na ně, hr na ně!
Braň svú rukama chutnajte,
Bóh Pán náš! křikněte."
Jako vichřice se ženou panští, úsměšek jim křhí rty, zraky pohrdavě planou ...
Co to? První řada kolísá, koně se vzpínají, nejeden rytíř se kácí ze sedla a ještě skutečný boj ani ne- začal. Sesedají, pod těžkou zbrojí se boří do bahna, jdou vrávoravě, klopýtají o nastražené pleny, které se jim omotávají kolem ostruh, ale za nimi se tlačí jiní a jiní, nehledíce na nesnáze spolubojovníků. Už jsou před vozy.
Zahřmělo z houf nic, strašlivá vřava zachvátila jízd- né, sten raněných a ržání koňské splývá s kouřem a mlhou, ani na krok neviděti — a slunce, náhle vy- svitnuvší, rychle, nějak příliš rychle se sune za obzor, "jako by jím lučil a hned tma přielišná byla, že nevě- děl kdo koho bíti".
Z bojiště prchá i urozený johanitský velmistr s po- střelenou nohou, ani chvíle mu nezbývá, aby si uvě- domil, který prst mu právě na noze chybí, ale ať se předčasně neraduje, že vyvázl jen s tímto lehkým zraněním z prohrané bitvy. (Tomu zemánkovi sám ďas musí našeptávati jeho fortele.) Té hanby ukrutné, takové vojsko těžkooděné a je pobíjeno těmi chámy bez slitování, bez zajímání, jako zvěř... Do roka umřete po této bitvě, pane velmistře a ne sešlostí věkem, jak byste si snad přál, ale v hrozných bolestech, vzniklých z následků rány tady utržené ... Kde jsou Vaši páni? Ti "sú rózno táhli s velikú hanbu a škodú".
Před vozy je černo z nakupených valů padlých těl, Václav Koranda s hejtmany klečí s obnaženou hlavou a všichni se modlí, děkujíce Pánu, že tak věrně stál při nich v boží při.
Radost bratří je však zkalena. Jeden z nejmilova- nějších, Břenek z Dolan, leží pod vozem ve vlastní krvi.
Visionářští kazatelé jej pro tuto hrdinskou smrt za pravdu Páně povýší mezi světce. Až sám Kristus sestoupí tělesně na zemi, aby se ujal svého vladařství, prvním jeho rytieřem bude pan Břenek, ještě před- nější, než sám svatý Mistr Jan, v Konstanci papeženci upálený.
Zástup bojovníků božích se časně zrána znovu šikuje pod černou korouhví s rudým kalichem, aby bez závad dorazil až do Tábora.
I stalo se toto veliké vítězství na svátek Matky Boží, dne 25. března měsíce, léta Páně 1420. A Jan žižka od té doby "časté bitvy s silnými ne- přátely mieval a však jest nikdy pole neztratil.
V paměti této krajiny zůstal název, který žádný kronikář k paměti budoucích nezaznamenal. Blízké pole, jež bylo shromaždištěm panského vojska, jmenuje dodnes lid "Na sto kurvách". Není to pojmenování líbezné, ale jistě charakteristické a trefné, z něhož se dozvíme o morálce tehdejší panské společ- nosti mnohem víc, než mohlo uhlazeněji vyjádřiti uvážlivé a opatrné slovo kronikářovo.
tato kapitola v PDF
